Dominik Duka: Přál bych nám všem, abychom se občas dokázali zastavit
Není cvičení jako cvičení. Například mezi duchovním a vojenským cvičením jsou drobné rozdíly, podotýká Dominik Duka. Co nás podle něj povolává k tomu duchovnímu?
Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, nedávno jsem psal, že jsem byl na exerciciích, což jsou duchovní cvičení. Rád bych zvlášť těm, kterým okamžitě naskočil termín vojenské cvičení, vysvětlil, že tu jsou drobné rozdíly.
Kdysi nás na vojenská cvičení povolávala vojenská správa a býval to často zásah do soukromí nebo do rodinných plánů. Na duchovní cvičení nás povolává svědomí a vědomí potřeby zastavit se v běhu všedních dnů, znovu si uspořádat své priority a vůbec, jak by asi nějaký současný spirituální pisatel napsal, dobít baterie.
Běžně taková cvičení trvají pět dnů až týden, ale kdybychom chtěli být opravdu velmi důslední, absolvovali bychom ignaciánská cvičení, která trvají měsíc. Protože málokdo může tolik času věnovat, existují i kratičká cvičení zvaná rekolekce, které je možné absolvovat třeba za víkend.
První podmínkou cvičení je, že se člověk dokáže ztišit, oprostit se od vnějšího světa. Nečteme noviny, nedíváme se na televizi, většinu dne mlčíme. Dokonce se snažíme nemyslet na problémy, které jsme nechali doma nebo které nás čekají po ukončení cvičení. Málokomu se podaří být jen sám se sebou.
Duchovní cvičení vede exercitátor, který několikrát denně přednáší a člověk pak má námět na přemýšlení, meditaci. Při těchto cvičeních většina lidí přistoupí ke svátosti smíření, které se dříve říkalo zpověď, abychom mohli znovu začít a napravili to, co jsme v minulosti pokazili. Není to tedy jakési vynulování minulosti, ale úleva, odpuštění a vědomí, že se musím snažit jinak, lépe. Taková cvičení nejsou jen pro klérus, ale pro všechny věřící. Jsou zaměřena tu na rodiče, tu na podnikatele, jindy na mládež.
Přál bych nám všem, abychom se dokázali občas zastavit, ohlédnout a uvědomit si, kdo jsme, odkud a kam jdeme životem.
