Dominik Duka: Zpomalte a dejte sami sebe
Také někdy míváte pocit, že čelíte stále zběsilejšímu tempu moderní doby? Také si kladete otázku, jak se s tím popasovat? Zkuste jiný úhel pohledu.
Stěžoval si mi jeden generální ředitel, že mu připadá, jako by život byl stále rychlejší. Prý se ptal i svých synů, kteří nejsou tolik přetíženi povinnostmi, ale i oni mají podobný pocit. Prý jako by byli vtaženi do jakéhosi víru, který se točí stále zběsileji. Pan ředitel neopomenul dodat, že ho napadá obraz odtoku z vany, kdy vše ve stále zrychlenějším rytmu nakonec skončí v odpadu.
Mám po ruce jakýsi protijed na podobné pocity. Církev totiž – kromě respektu k Božímu přikázání o svěcení svátečního dne, kdy jeden den v týdnu je výjimečný, jiný, umožňující klidné setkání s Bohem i bližními – historicky stanovila v běžném roce několik zvláštních období. I ta jsou prostoupena mimořádnými svátky a slavnostmi.
Tím úplně nejzákladnějším obdobím je advent, který jsme prožili jako dobu ztišení a očekávání Vánoc a oslav příchodu Spasitele. Dále doba vánoční se všemi krásnými zvyklostmi a nevšedními shledáními u stromečku a jesliček, s průvodem tří králů a plná radosti nad Božím dítětem.
Zapomenout nesmíme ani na dobu postní, která nás po čtyřicet dní připravuje na Velikonoce, a konečně na dobu velikonoční, vzklenutou až ke svatodušním svátkům a přibližující nám velikost Kristovy oběti na kříži, oběti pro nás, své přátele.
V příštím týdnu o takzvané Popeleční středě přijímáme na čelo znamení popela, znamení pokání, usebrání. Je to doba půstu a odříkání. Nikoli samoúčelného. Není to bezmyšlenkovité vzdávání se něčeho, například jídla nebo sledování televize. Je to doba dávání – dávání své vůle, dávání prostoru pro hlubší zamyšlení, dávání času těm druhým.
Přeji nám všem, abychom takto dokázali dávat sami sebe, abychom vytvářeli prostor pro odpuštění i smíření.
