Jak docílit toho, aby se posluchači rozhlasového hororu báli víc, než v kině? Klíč je ve správné atmosféře

Byli jsme u toho, když herci natáčeli své role ve studiu, i když si ze sebe dělali legraci. Dozvěděli jste se, jak vznikají speciální zvukové efekty. Dnes, v závěrečném dílu našeho seriálu dostane slovo ten, kdo je za výsledek nejvíc zodpovědný. Režisér.

Aleš Vrzák při natáčení průběžně konzultoval výslednou podobu hry se zvukovým designérem Ladislavem Železným. Společně hledali způsoby, jak zahrané scény ozvučit, aby měly to správné vyznění.

Aleš Vrzák zmiňuje některé efekty, které ve Spalovači mrtvol použil: „Stejné opakování kroku nebo zvláštnost dozvuku, nebo že ten dozvuk se najednou zlomí vždycky na konci fráze do jiného prostoru. Vlastně si hrajeme s tím zvukem.“

U rozhlasové hry je vždycky velmi důležitá atmosféra. Ve filmu nebo v televizi ji do velké míry vytvářejí vizuální prostředky. Jak se to dělá v rozhlase, aby ta scéna zasáhla ty emoce toho posluchače?

Základem všeho je rytmus a napětí, které se nějakým způsobem buduje. „Je to otázka timingu, otázka rytmu z hlediska ticha, z hlediska hudby. S tím to souvisí,“ vysvětluje režisér.

Moje představa byla, aby ty monology byly v daleko větší míře. Aby tvořily třeba třetinu možná polovinu toho textu. Tak jsem si označil a rozpracoval pasáže, které vlastně vzniknou ve dvou variantách. To znamená jedna v té scénické podobě a druhá ve vnitřním monologu.Aleš Vrzák

Příkladem takového dotvoření je právě scéna oběšení. „Je velmi vypjatá. Bylo naprosto jasné od začátku, že bude barvená hudbou a hledaly se zvukové materiály k tomu, jak vyzní ten okamžik, který by měl zasáhnout emoce posluchače,“ popisuje Vrzák.

Na konci uslyšíme vnitřní hlas pana Kopferkingla. Původně se měl ozývat jen výjimečně, režisér Aleš Vrzák mu ale dal větší prostor. V závěru hry tak znějí různé verze vnitřního hlasu přes sebe, což výrazně umocňuje dojem téměř schizofrenního myšlení hlavního hrdiny rozhlasové dramatizace Spalovače mrtvol.