Kojenecký ústav je plný miminek. Takhle jim pomáhají pěstouni na přechodnou dobu

29. únor 2016
Příběhy Radiožurnálu

Dlouhé měsíce si pořádně neodpočinula. Pokaždé, když na pár hodin zavřela oči, vyrval ji nemilosrdně z nervózního spánku ryk zoufalého mimika. Boj nedovyvinutého tělíčka se závislostí na heroinu byl krutým soužením. I pro Danielu. Poslední rok byl pro ženu, která vychovala vlastní čtyři děti, těžkou zkouškou odhodlání pracovat jako profesionální pěstounka na přechodnou dobu. Neustoupila a po dvouměsíční pauze si šla do porodnice pro další miminko.

Už čtyři roky v řadě jen s krátkými pauzami na nutný oddech pečuje Daniela o nejmenší miminka. Vybrala si je proto, že nemá partnera ani dostatečný prostor pro starší děti. Pěstounskou péči na dobu přechodnou sice zná český právní systém už deset let, ale zpočátku byl problém pro tuhle psychicky i fyzicky náročnou práci kohokoliv sehnat.

Daniela sama sebe počítá k oné první vlně profesionálních pěstounů. „Když jsem začínala, nedostávali jsme normální plat, kvůli penězům to nedělám,“ ohrazuje se Daniela proti časté výtce. Dnes totiž stát krátkodobým pěstounům vyplácí měsíčně 20 tisíc korun.


Když jsem začínala, nedostávali jsme normální plat, kvůli penězům to nedělám.

„Zachránit děti z kojeneckého ústavu“

Institut pěstounské péče na přechodnou dobu vznikl zejména proto, aby se nejmenší děti nedostávaly do ústavní péče, která brzdí jejich vývoj. Česká republika je poslední zemí v Evropské unii, kde děti do věku tří let mohou skončit v ústavní péči.

Právě snaha „zachránit děti z kojeneckého ústavu“ je Danielinou hlavní motivací. A je co zachraňovat. Jen v roce 2014 v ústavech skončilo 1606 nejmenších dětí. K březnu 2016 u nás působí 536 krátkodobých pěstounů.

Chlapeček narozený na jaře loňského roku ve stejném městě, kde bydlí i Daniela, měl štěstí. Z porodnice putoval v kočárku, prověřeném už šesti miminky, vpasován do žluté zavinovačky, ze které mu lezly palce.

dítě, mimino

„Ono je těžké vybrat správné oblečení, když jsem ho nikdy neviděla,“ omlouvá se trochu emočně rozkolísaná Daniela, která v prvních hodinách nedokáže ze svého klienta odtrhnout oči. Naštěstí v panelákovém bytě vprostřed ohromného sídliště, kam teď Daniela spolu s miminkem míří, jsou plné dvě velké skříně nejrůznějšího oblečení pro kojence a batolata všech velikostí.

Závislost na drogách se musí z miminka vymazlit

První týdny s miminkem jsou nejtvrdší zkouškou pěstounčiny profesionality. „Všechny děti, co jsem měla, hodně plakaly. Cítí to, že je maminky nechtěly,“ svěřuje se Daniela při loudavé chůzi se spícím chlapečkem v kočárku.


Většinou matky v těhotenství kouřily, pily alkohol, braly drogy. S tím vším se miminka musí vypořádat. První týdny je dávám dokupy. Mazlím je, masíruji, piplám.

„Většinou matky v těhotenství kouřily, pily alkohol, braly drogy. S tím vším se miminka musí vypořádat. První týdny je dávám dokupy. Mazlím je, masíruji, piplám.“

Toto „piplání“ má prý velký úspěch a pomůže nastartovat zdravý vývoj dítěte. Profesionální pěstounka spolupracuje s pediatrem, úředníky sociálně právní ochrany dětí a také s klíčovým pracovníkem z doprovázející neziskové organizace, který pomáhá s komunikací s úřady i poskytuje potřebnou odbornou i psychologickou a emocionální podporu.

Celý tento tým má jeden cíl pomoct dítěti co nejlépe a nejrychleji překonat období krize. Krátkodobou pěstounskou péči totiž mohou potřebovat i starší děti, které třeba kvůli nemoci přišli o rodiče.

Pravá máma se může rozmýšlet tři měsíce

Pro osud čerstvě narozeného dítěte jsou důležité první tři měsíce, lhůta pro biologickou rodinu, aby se k novorozenci přihlásila. Po uplynutí lhůty nic nebrání předání miminka adoptivním rodičům nebo trvalým pěstounům.

Proto je pěstounská péče na přechodnou dobu omezena na maximálně jeden rok. Daniela si tentokrát první tři měsíce s „Mazlíkem“, jak se začalo doma miminku říkat, užívala v pohodě. Dokonce jí prý tenhle chlapeček přirostl k srdci snad nejvíc ze všech sedmi dětí, co jako pěstounka potkala.

S péčí doma občas pomáhají také už dospělé Danieliny dcery. „Je to dobrá průprava, až budu chtít vlastní dítě,“ říká devatenáctiletá Rachel. „Umím přebalit, obléct, nakrmit, uspat. To se bude hodit.“ Jak plynou měsíce, vyžaduje dítě stále víc pozornosti především od své náhradní maminky Daniely, se kterou jej pojí stále silnější pouto.

Matka a dítě

Je jasné, že čím starší dítě bude, tím bolestnější bude i ukončení vztahu s dočasnou pěstounkou. Právě proto je žádoucí, aby se veškerá administrativa a právní záležitosti vyřídily co možná nejrychleji. Jenže tady se vyskytl problém zvaný místní příslušnost. V rozhodování o osudu dětí v dočasné pěstounské péči tápou české soudy nepříjemně často. A stalo se tak i v případě Danielina „Mazlíka“.

Oříšek pro soudy je místní příslušnost

Po devíti měsících od narození dítěte nebyl definitivně určen soud, který by o něm měl v nejdůležitějších věcech rozhodovat. Ve zkratce: soud A přidělil dítě k pěstounce a celý spis poslal soudu B do místa trvalého bydliště jeho matky. Tam se ale nikdo z rodičů dítěte nezdržuje, dítě samo tam nebydlí a navíc od místa, kde si nyní užívá „Mazlík“ pozorné péče paní Daniely je to 200 kilometrů. Proto soud B usoudil, že si má spis převzít zpět soud A. To ovšem musí rozhodnout soud C. O rychlém a hladkém procesu nemůže být řeč.

V současné době se hledají pro Danielina chlapečka trvalí pěstouni, kdyby se nenašli do uplynutí lhůty pro pěstounskou péči na přechodnou dobu, jednoho roku, mohl by soud (zde snad jakýkoliv) rozhodnout o prodloužení péče paní Daniely. Zároveň se scházejí zástupci Soudcovské unie ČR a Asociace náhradní výchovy, aby spolu připravili jakýsi manuál, který by sjednotil postup všech soudců a zabránil zbytečným průtahům opatrovnických řízení.

autoři: Marie Jelínková , Ivan Studený
Spustit audio