Mělničina, to je pravé víno, věřili vlastenci. A popíjeli ji místo antidepresiv

2. květen 2015
Glosa Bogdana Trojaka

Doba největší slávy mělnického vína je už asi dávno pryč, soudí Bogdan Trojan. Možná vás překvapí, že si ho oblíbili především vlastenci, kteří jím zaháněli chmury.

Praha pije víno. A pije s oblibou také nedaleká vína z Mělníka. Pravda, doba jejich největší slávy je asi pryč, ale kdoví, třeba se mělnickému vínu opět blýská na lepší časy.

Věděli jste, že koncem 19. století bylo mělnické vinařství knížete Lobkowicze největším vinařským podnikem v celém Rakousku a že se tady vyráběla velmi oceňovaná šumivá vína šampaňského typu? Nejslavnějším zdejším vínem bylo však po staletí mělnické červené připravované z odrůdy modrý Burgund. Počátkem 18. století o něm dokonce vznikla oslavná italská báseň.

Mělnickému červenému se říkalo mělničina. A pouze mělničinu vnímali tehdejší vlastenci jako pravé české víno. Ostatní významná vinařská střediska totiž ležela v severních Čechách, kde se mluvilo převážně německy.

Čtěte také

Když se podíváme do knih českých obrozenců, narazíme na mělničinu skoro u každého z nich. A z jejich zmínek vyplývá, že mělnické víno rádi užívali jako chutné, přírodní antidepresivum. Josef Jungmann nebo Šebestián Hněvkovský ho doslova označují za lék na trudnomyslnost.

Také Karel Havlíček Borovský, když ho eskortovali do Brixenu, zaháněl v kočáře černé myšlenky mělnickým vínem. Koho zajímá, kolik lahví cestou vypil, ten ať si nalistuje Tyrolské elegie.

víno

Jan Neruda věnoval mělnickému vínu dokonce celý cyklus básní. Vzpomeňte si na Nerudu a na mělnické víno, když budete vstupovat do stanice metra Národní třída. Někde v těchto místech stávala proslulá vinárna U Ježíška, kde Neruda rád popíjel. Pokaždé, když tady nastupuji na eskalátor, představuji si, že sjíždím do kamenného vinného sklepa, kde celá obrozenecká Praha pije víno.

autor: Bogdan Trojak
Spustit audio