„Naše utrpení nikoho nezajímalo,“ říká uprchlík z bývalé Jugoslávie. A historie se prý opakuje

10. listopad 2015

Už dvacet let chodí se šrapnelem z minometného granátu v noze bosenský malíř s českým pasem Aldin Popaja. Zásah dostal paradoxně hned první den války mezi Bosnou a Srbskem.

„Když mě trefil granát, tak jsem si myslel, to je konec. Války přece obvykle trvají spoustu let a já dostal zásah hned po půlhodině. To přece nemůžu přežít…“ vzpomíná.

Po několika válečných letech se mu řízením osudu podařilo utéct do Prahy, kde dostal stipendium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Na ní později působil jako učitel v ateliéru malby. Občanství získal po 13 letech pobytu v Česku.

„Naše válka nikoho nezajímala“

Při příjezdu do Prahy čekal mladého malíře z Bosny šok, ze kterého se vzpamatovával dlouho a který tehdy čekal mnohé emigranty. Nikoho v Česku totiž nezajímala válka, ze které přijel.

„Myslel jsem si, že celý svět sleduje tu tragédii, která se v na Balkáně odehrává. Přitom tady o tom utrpení až na výjimky nikdo nevěděl,“ říká s lehkým úsměvem v ateliéru na pražských Vinohradech vysoký muž s dlouhými černými vlasy.

Podobné překvapení čeká zřejmě mnohé emigranty i dnes. „Myslím, že i teď vědí lidé o důvodech útěku současných uprchlíků málo. Možná se jim zdá, že vědí hodně, a tak mají trochu jasnější postoj. Podle mě ale vědí tak málo jako tehdy.“


Dnes se lidem zdá, že o současných uprchlících vědí hodně, a tak mají trochu jasnější postoj. Podle mě ale vědí tak málo jako tehdy.

Aldin Popaja mluví česky s takřka neznatelným přízvukem, před 20 lety ale neměl o češtině ani tušení. „Chtěl jsem se jí co nejdřív naučit, i kvůli tomu, abych mohl lidem sdělit, jaká hrůza se v Bosně děje. Ta frustrace pramenila i z toho, že to skoro nikoho nezajímalo. Jenom se maximálně dokázali podivit, proč jsme rozbili tak krásnou zemi, kam Češi jezdili k moři na dovolenou.“

Občan dvou států

Aldin Popaja právě vede kurz malování pro seniory, kteří se učí se portrétovat. Malíř prochází mezi stojany s více či méně povedenými kresbami a radí, kde ubrat nebo kde naopak přidat.

V ateliéru na Vinohradech

„Senioři jsou asi nejlepší žáci. Chodí na lekce včas a velmi je to baví,“ říká muž, který deset let učil v ateliéru malby na UMPRUM. „Tím, že jsem tam tak dlouho učil, byl jsem pro úřady v uvozovkách významný malíř a podařilo se mi kromě českého občanství ponechat si i bosenské. O to jsem hodně usiloval.“

Stejně jako Popaja přišlo do Česka v období balkánských válek dalších zhruba sto tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie a celkem se tu bez odporu veřejnosti usadili. „Naše výhoda byla, že jsme byli ze slovanské země, a tak to Češi brali. Jako pomoc bratrům, i když taky bylo mezi uprchlíky mnoho muslimů, ale to tehdy Češi vůbec netušili.“

autor: lsm
Spustit audio