Před 800 lety byla vydána Zlatá bula sicilská. Díky holobrádkovi z Apulie
Je jí 800 let, schovává se v protiatomovém krytu a denní světlo spatří jen výjimečně. Zlatá bula sicilská, dokument, který patří k nejznámějším českým archiváliím, je pečlivě uschován v bunkru Národního archívu. Tento soubor tří navzájem provázaných listin vydal 26. září 1212 sicilský král Fridrich II. Pojďme si připomenout příběh této vzácné památky.
Te Deum laudamus, Tebe, Bože, chválíme – slova slavnostního hymnu se rozléhají bazilikou svatého Víta v Praze. Korunovace českého krále vrcholí a zvony kostela do široka a daleka oznamují tuto radostnou novinu.
Jako první český panovník dosáhl královské pocty Vratislav II. v roce 1085 a o rok později získal právě ve svatovítském chrámu církevní pomazání. Na potvrzení dědičného titulu však čeští vládci museli čekat ještě dalších více než sto let. Definitivně ho zajistil až mladičký panovník ze Sicílie Fridrich II. v roce 1212.
„České země povýšily na království a českému panovníkovi náležel titul krále,“ říká k tomu Josef Žemlička z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. „V učebnicích se občas objevuje, že v roce 1212 se Čechy stávají dědičným královstvím. Není to tak. Dědičné království bylo stvrzené v roce 1198, což potvrzuje Zlatá bula sicilská,“ upozorňuje v této souvislosti na mylný výklad.
Význam buly však tato skutečnost nijak nesnižuje. „Její součástí je také pasáž o volbě. Kdokoliv bude v Čechách zvolen králem, bude říší potvrzen a budou mu uděleny královské atributy,“ osvětluje Josef Žemlička.
Důležitou součástí listiny, kterou díky její popularizaci zejména ve 20. století zná doslova každý, je potvrzení nedělitelnosti, respektive celistvosti Českého státu – jeho nedotknutelnosti a suverenity, výsady jmenovat pražské a olomoucké biskupy, kteří do té doby museli být vysvěceni mohučským arcibiskupem, a investituru získat od římského krále nebo císaře.
Princezna Konstancie porodila na náměstí
„Čeští panovníci mají navštěvovat říšské sněmy pouze tehdy, pokud by se konaly v Bamberku, Merseburgu nebo v Norimberku. Poslední bod se týkal korunovace. Český panovník měl za povinnost buď vyslat 300 jízdních bojovníků, nebo se vyplatit 300 hřivnami stříbra,“ dodává Josef Žemlička.
Vydání naší nejznámější listiny však předcházela trnitá a velmi dobrodružná cesta, která začala už samotným narozením Fridricha II. za vskutku velmi neobvyklých podmínek.
„Jeho rodiče, tedy normanská princezna Konstancie a římský císař Jindřich VI., uzavřeli sňatek v Miláně v roce 1186. Trvalo ovšem dlouhých 9 let, než Konstancie otěhotněla. Navíc jí bylo už čtyřicet, a tak se okamžitě vyrojilo mnoho pověstí a pochybností, že je příliš stará nebo že je její muž neplodný,“ vypráví archivářka z města Jesi.
„Proto svého syna, pozdějšího krále a císaře, porodila cestou na jih, a to veřejně, ve velkém stanu na dnešním náměstí Fridricha II. v Jesi. Aby vyvrátila všechny lži a pomluvy, kojila ho před zraky všech lidí. Chtěla tak dokázat, že je skutečným potomkem a dědicem Jindřicha VI.,“ nastiňuje.
V každém případě spatřil světlo tohoto světa budoucí král sicilský, německý i jeruzalémský, který se stal jedním z nejmocnějších a nejuznávanějších vládců v Evropě. A také nejbohatších.
Fridrichovi II. pomohlo štěstí
„Fridrich II. měl strategickou vizi, a to díky vzdělání, které se mu dostalo. Studoval dějiny Řecka, Říma, Byzance, Persie i Arabů. Učil se o Alexandru Velikém a seznamoval se s dílem Aristotela a Platóna. Mluvil šesti jazyky, dozvídal se, jak nejlépe vládnout, tedy ve společnosti postavené na jasných zákonech a jejich dodržování,“ vysvětluje Alessandro Musco, ředitel Ústavu středověkých studií na Sicílii.
Fridrich II. získával dovednosti na normanském dvoře v Palermu, které bylo nejen jeho sídelním městem, ale také se stalo kosmopolitním centrem celého Středomoří. „Ze všech míst a dochovaných svědectví, které o Fridrichovi II. máme, právě Normanský palác v Palermu symbolizoval jeho snahu o obnovení původní antické říše římské. Tam se prolíná svět křesťanský, byzantský a arabský,“ připojuje svůj názor generální ředitel Nadace Fridricha II. se sídlem v Palermu Lelio Cusimano.
Sláva a moc ovšem Fridrichovi II. nespadla do klína, musel si ji vybojovat. Pomohlo mu i štěstí. O římskou korunu se totiž na přelomu 12. a 13. století střetly dva tábory – na jedné straně štaufský a na druhé welfský v čele s Otou IV. Mezi nimi pak notně lavíroval český panovník Přemysl Otakar I. Nutno říci, že za jeho přelétavou podporou jednomu či druhému, hledejme, jak už to často bývá, ženu.
„Přemysl Otakar I. několikrát změnil pozici. Občas se mu vyčítá prohnanost a vypočítavost, jenže on byl do sporu svým způsobem hnán manželskými problémy. Za manželku si vzal nejprve Adlétu Míšeňskou, sestru míšeňského markraběte, s níž se rozvedl. Proto nemohl stát na stejné straně s markrabětem,“ prozrazuje Josef Žemlička.
Přemysl Otakar I. byl prý jako bonsaj
Přemysl Otakar I. se tedy nakonec přiklonil k ještě nezletilému mladíkovi, kterého jeden z kronikářů nazval holobrádkem z Apulie. Když Fridrich II. nakonec překročil Alpy a vydal se do německých částí říše, získal rychle převahu a při zastávce v Basileji vydal Zlatou bulu sicilskou, kterou odměnil Přemyslovu podporu.
Alessandro Musco, ředitel Ústavu středověkých studií v Palermu, však v této souvislosti význam českého vladaře snižuje. Dokonce o něm mluví jen jako o lokálním vůdci. „Přemysl Otakar I. hledal přízeň Fridricha II., aby si udržel své postavení. To samé chtěli od císaře mnozí další. Jejich velikost lze přirovnat k bonsaji. Byly pouhými kapkami v moři,“ uchyluje se k netradičnímu srovnání.
Získání Zlaté buly ovšem skutečně zvýšilo prestiž českého panovníka na mezinárodním poli. „Zlatá bula byla pro Čechy klíčová. Potvrzovala suverenitu jejich krále Přemysla Otakara I., který se stal osobním spojencem Fridricha II. Zvýšila se i prestiž Přemyslovců,“ domnívá se Alessandro Musco.
Dochází tedy ke sblížení obou králů a dokonce i ke spříznění Přemyslovců se Štaufy, a to díky sňatku Přemyslova syna, pozdějšího Václava I., s dcerou Fridrichova strýce. Na obzoru byla navíc svatba dcery českého krále Anežky s Fridrichovým synem Jindřichem. Osud však chtěl jinak, respektive někdo nepřející mu pomohl.
„Ze sňatku sešlo kvůli intrikám, říká se, že rakouského vévody Leopolda VI., kterému se podařilo za manželku mladého Jindřicha prosadit dceru Markétu Babenberskou. Právě ona způsobila, že se Anežka obrátila k duchovnímu životu. Markéta Babenberská svého manžela Jindřicha pochovala a později se stala o mnoho starší manželkou Přemysla Otakara II., který si tak dopomohl k Babenberskému dědictví,“ rozplétá zamotanou historii Josef Žemlička.
Zlatou bulu střežili na Karlštejně
Skutečnou jistotou tak zůstává samotná Zlatá bula sicilská, kterou v polovině 14. století slavnostně potvrdil i Karel IV., mimochodem ve stejný den, kdy založil Karlovu univerzitu, tedy 7. dubna 1348.
„Karlova listina je úžasná v tom, že celá původní Zlatá bula sicilská je v ní opsaná. Vzápětí však Karel IV. vysvětlil, proč je zpečetěná jenom bulou sicilského krále,“ říká Lenka Bobková z Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jak však podotýká, Karel IV. připojil ještě vlastní text, kterým myslel i na vlastní rodinu a budoucnost. „Karel, kterému tehdy bylo 32 let, neměl syna, takže chtěl vyřešit dědictví. Poprvé máme potvrzený i jistý dědičný nárok dcer,“ zdůrazňuje Lenka Bobková.
Důležité listiny spolu s korunovačními klenoty a dalšími částmi národního pokladu pak ještě za Karla IV. putovaly na hrad Karlštejn. Pečlivě byly střeženy i v následujících stoletích. Po vzniku Československa v roce 1918 se všechny dokumenty přestěhovaly do podzemního trezoru Státního ústředního archívu.
Kvůli nevhodným podmínkám a vysoké vlhkosti však byl na konci 80. let minulého století vybudován zcela nový bunkr, kde jsou listiny včetně Zlaté buly sicilské uloženy dodnes. „Vznikl na konci 80. let, ale plánovaný byl v roce 1987 nebo 1988. V roce 1989 byl vybudován a v květnu 1990 ho otevíral tehdejší prezident Václav Havel. Jde snad o nejmodernější archívní trezor v Evropě,“ podotýká Denko Čumlivski, správce Archívu České koruny, a v rukou mu chrastí sady klíčů, kterými postupně otevírá čtvero pancéřových dveří.
V Archívu České koruny visí listiny na ramínkách
Za těmi posledními se skrývá bohatství nevyčíslitelné hodnoty. „Je to jeden z mála zachovaných středověkých státních evropských archívů, takže jde vlastně o poklad, nejvýznamnější archívní fond starých českých dějin“ ukazuje Denko Čumlivski.
„Od roku 1988 je pokládán za kulturní památku. Vzhledem k tomu, že ostatní národní kulturní památky vyhlásilo ministerstvo kultury a tuto jedinou ministerstvo vnitra, tak ani užší kulturní veřejnost o archívu neví,“ zdůrazňuje Denko Čumlivski, zatímco se procházíme mezi stovkami listin zaznamenávajícími naše nejvýznamnější dějinné události, a to od roku 1158, kdy český kníže Vladislav získal právo nosit při slavnostních příležitostech královskou čelenku.
„Korunovační klenoty a archív tvořily jeden celek státního pokladu. Jde o dvě části jednoho středověkého celku, který byl uložen při katedrále svatého Víta, od doby Karla IV. u hrobu svatého Václava, později na Karlštejně a tak dále,“ uvádí.
Většina z více než 2,5 tisíc dokumentů v pečlivě střeženém bunkru, kde se udržuje stálá teplota 15 °C a 55% vlhkost, je zavěšena na ramínku.
„Dokumenty jsou uložené systémem, který jsme koupili v roce 1985 v Kolíně nad Rýnem. Listiny archívu byly konzervovány a v rozložené podobě potom umísťovány do speciálních pouzder. Nahoře je lišta z umělé hmoty. Vlastní pouzdro tvoří fólii a je oboustranně otevřené. Toto uložení proto vyžaduje bezprašné prostředí a regulované klima,“ ukazuje Denko Čumlivski.
Zlatá bula není z ryzího zlata
Stejným způsobem je uchovávaná i Zlatá bula sicilská. „Listina vlastně odpočívá. Je lehce zachycená nahoře pomocí držáku a její pečeť spočívá na misce upevněné na vnitřní straně fólie. Listinu tak nic netíží,“ poznamenává.
Fredericus divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper augustus, tedy Fridrich, z Boží milosti římský císař vyvolený, vždy rozmnožitel říše, král sicilský – těmito slovy začíná latinský text na pergamenu, k němuž je stužkou z červeného hedvábí připojena zlatá pečeť. Z ryzího zlata ovšem není.
„Jde o slitinu zlata a stříbra, které se v antice říkalo elektrum. Z jedné strany je vidět panovník majestátu a z druhé strany je hrad symbolizující království a nápis Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne,“ nastiňuje Denko Čumlivski.
Samotný název listiny vycházející z názvu pečeti a královského titulu Fridricha II. Sicilského je však mnohem mladší. „Tak ji nazývají historici zhruba od počátku 20. století a název se používá spíš jen v českém prostředí. Kdybyste se zeptali na Zlatou bulu sicilskou například v Rakousku, ve Francii nebo v Německu, nikdo nebude vědět. Je to náš termín, kterým označujeme listinu z roku 1212,“ vysvětluje Josef Žemlička.
O význam druhé listiny se historici stále přou
A navíc 26. září 1212 vydal král Fridrich II. nikoli jednu, ale hned tři zlaté buly. „Daroval Přemyslu Otakarovi řadu statků na západním pomezí, dnes bychom řekli v Horním Falci, Plísensku, Vogtlandu,“ zamýšlí se Josef Žemlička.
„Druhá listina byla určená Vladislavu Jindřichovi, bratrovi Přemysla Otakara, který byl moravským markrabětem. Fridrich II. mu daroval Mocran et Mocran, jak se v listině říká, a my dodnes nevíme, co to vlastně znamená,“ dodává.
Zlatá bula sicilská však v každém případě zůstává naší nejznámější a nejpopulárnější archiválií. „Je nejpopulárnější a buďme rádi, že si lidé prostřednictvím ní uvědomují, že existují archívy pečující o informační bohatství a rozsáhlé fondy, bez kterých by nebylo možné poznávat minulost českého státu,“ uzavírá správce Archívu České koruny Denko Čumlivski.
Zobrazit místa spojená se Zlatou bulou sicilskou na větší mapě
