Pro útěk z Běloruska si vybrali Česko. Důvod? Pražské jaro
Když před lety v Bělorusku mizeli lidé beze stopy, utekl ze země i s celou rodinou Vladimír Metelionko a bezpečí hledal v Česku. Všichni tu časem dostali azyl a zařadili se tak do početné skupiny Bělorusů, kteří u nás našli mezinárodní ochranu. Celkem od vzniku České republiky získalo azyl podle statistik ministerstva vnitra zhruba 350 Bělorusů, což je přes 10 procent všech udělených azylů.
Na poličkách v obýváku leží azbukou psané knihy, mezi nimi postávají matrjošky a úplně nahoře stojí lahve s koňakem odněkud z východu. Je zřejmé, že se tu mluví rusky.
Vladimír Metelionko sedá ke stolu, manželka Marina vaří čaj a ještě je plná dojmu ze svatby. Vdávali nejstarší dceru. „Já jsem tady šťastná, mám byt, práci, rodinu. Co bych chtěla víc,“ říká.
Odbojné Česko
Před 10 lety příliš radostné chvíle neprožívala. Vladimír byl šéfem buňky opoziční strany v severním Bělorusku, a tak k nim prý chodili policisté jako domů. „Měli samé hloupé otázky, pořád otravovali. Kdo by se nebál?“
Nakonec se rozhodli k útěku a vybrali si Česko. Kvůli jazyku uvažovali o nějaké slovanské zemi, přátelé doporučovali Slovensko, ale Vladimír chtěl do Česka. „Četl jsem o pražském jaru, byla tady tradice odboje.“
Vladimír ukazuje fotografii z demonstrace před běloruskou ambasádou v Praze. Je na ní skoro celá rodina. Chybí tam nejmladší syn třináctiletý Pavel, který se narodil už v Česku. Co je to slovo „azyl“, netuší.
Moudřejší je 19letá sestra Alexandra, která se na rodné Bělorusko nepamatuje, ale v Česku se tak trochu jako cizinec cítí. „Trošku jo, nejsem ve své zemi,“ říká česky bez jakékoliv známky cizího přízvuku.
Jako mnozí azylanti žijí i manželé Metelionkovi skromně. Marina uklízí v lázních, Vladimír střídá dělnické profese. Děti ale v každém případě chtějí poslat na studia a udržet je tam.
