První den na Szigetu. Sledujte online reportáž z největšího hudebního festivalu ve střední Evropě
Vyrazit poprvé na nějaký festival vždycky znamená, že vám chvíli potrvá, než se zorientujete – kde si mám vyzvednout akreditaci? Mám jako novinář přístup k nějakému baru, kde nejsou takové fronty? Na kterého organizátora se obrátit, když něco potřebuju? Vyrazit poprvé na festival do Maďarska pak povyšuje tuhle aklimatizaci na zcela novou úroveň.
Srážka s Maďarskem
Všechno začíná už na hotelu. Ušetřím vám do budoucna cestu na recepci, abyste se zeptali, jak se vlastně zamyká váš pokoj. Je třeba zvednout kliku nahoru a pak teprve zamykat. Dalším drobným zádrhelem je nákup jízdenek na hromadnou dopravu. Automat sice komunikuje v angličtině, vyžaduje ale jakýsi čárový kód. Jaký, to neví ani Maďaři. Ve své zákeřnosti navíc automaty tenhle čárový kód chtějí jen po některých cestujících. Opět ani Maďaři nevědí proč. Hrdinkou dne se tak stává sedmdesátiletá paní na pokladně, která rozuměla anglické prosbě o balíček deseti jízdenek.
Zmatky a nejasnosti pokračují i u výdeje akreditací. Od tří různých lidí s tričkem STAFF dostávám nepříliš povzbudivé ujištění, že si musím vystát odhadem tak hodinovou frontu ke stanu kdesi daleko přede mnou. Zhruba v polovině čekání se dozvídám, že ve frontě stát nemusím a můžu se přesunout do jiné, výrazně kratší fronty. Po další komunikaci s pouze maďarsky mluvícím sekuriťákem se dokonce dostávám přímo k okénku pro novináře. Koncert bosenské kapely Dubioza Kolektiv jsem sice prostál u akreditací, rozhovor s nimi ale stihnu. SMS zprávy, které jsem posílal Tomimu z PR festivalu, že hrozí, že to nestihnu, tak byly zbytečné. Ale to nevadí, Tomi stejně nedorazil na domluvený sraz a musela se mě ujmout jedna z jeho kolegyň. Hlavní je, že jsme rozhovor natočili. Vedran a Brano mimochodem zdraví posluchače Českého rozhlasu.
Když vycházím z místnosti, kde jsem dělal rozhovor, hrají už Billy Talent. Využívám možnosti podívat se na koncert z VIP zóny. Nejenže tu jsou obrazovky, abyste dobře viděli dění na pódiu, ale díky reproduktorům se VIP návštěvníci nemusí trápit tím, že koncert pořádně neslyší. Za tohle patří organizátorům palec nahoru, stejně jako za možnost platit bezhotovostně – forinty, kterých máte v peněžence často až desetitisíce (100 HUF = necelých 9 korun), si prostě vložíte na speciální platební kartu a pak už přikládáte k terminálu a dáváte obsluze spropitné. Ale pozor! Na pokladnách mají automaticky přednastavené dýško 10 procent, dát můžete ale i jen 5. I když musím říct, že desetiforinty se vzhledem k jejich nízké hodnotě rozhazují velmi lehce.
Létající Pink
Zmeškanou Dubiozu Kolektiv jsem si vynahradil tím, že na Pink jsem nezůstal ve VIP zóně, ale protlačil se dopředu k pódiu. Stálo to za to. O Pink jsem od lidí, kteří už na ní byli, slýchával jen to nejlepší, hlavně chválu na skvělou show. Potvrzuji, že nelhali. Ano, chvílemi působil koncert spíš profesionálně, než že by ho Pink nějak výrazně prožívala, i tak se ale fotila s fanoušky, děkovala jim za růže (samozřejmě růžové) a skvěle tancovala se svou taneční partou. Když pak zahrála několik svých hitů jen za doprovodu akustické kytary a k tomu přihodila několik coverů (troufla si i na Led Zeppelin!), tleskal jsem usilovně po každé písničce i já, chronický netleskač.
Chyběla mi už jen zpěvaččina tradiční akrobacie ve vzduchu – na svých koncertech létá nad fanoušky zavěšená na laně. Moje remcání umlčel přídavek v podobě skladby So What, při které tyto kousky zpravidla předvádí. A předvedla i tentokrát. Upoutaná ve speciální obruči a zavěšená na dvou lanech poletovala nad oblaky dýmu vypouštěného na pódiu. Ve vzduchu toho moc nenazpívala a nechávala hodně prostorů svým doprovodným zpěvačkám, ale to ani nevadilo. Ostatně to dělala poměrně často a na kvalitě to koncertu rozhodně neubralo.
Otázkou ale zůstává, jestli a kdo Pink překoná – bude to raper Wiz Khalifa ve čtvrtek večer? Iggy Azalea v sobotu? Uvidíme.