Radši vypadat jako mimozemšťan než riskovat ebolu, říká koordinátor Lékařů bez hranic

Než riskovat nákazu ebolou, to se raději smažit pod tropickým sluncem v gumovém obleku - Foto: Ondřej Horváth

Než riskovat nákazu ebolou, to se raději smažit pod tropickým sluncem v gumovém oblekuFoto: Ondřej Horváth

Ondřej Horváth, koordinátor projektů mezinárodní organizace Lékaři bez hranic, dorazil do Libérie zasažené největší epidemií smrtícího viru ebola letos v únoru. I přesto, že nemoc byla už na ústupu a v zemi bylo posledních pár pacientů, se nevyhnul nošení gumové kombinézy v třicetistupňových vedrech.

Že jste přijeli do země, která nedávno prožila zkušenost s největší epidemií eboly v historii, pocítíte hned na letišti. „Člověk si hned po příjezdu musí umýt ruce ve vodě s chlorem a kamkoliv půjdete, budou po Vás chtít, abyste si umyli ruce. Vždycky tam bude barel s vodou,“ vypráví Ondřej Horváth. 

Nemocniční zařízení, která se v jedné chvíli epidemie stala novým zdrojem nákazy, vyžadovala nastavení bezpečnostních procesů, které by předešly šíření infekce. 

Úkolem Ondřeje Horvátha bylo budování dětské nemocnice. „Měli jsme tři druhy vody. Jedna byla normálně na pití, druhá byla chlorovaná na 0,05 % chlóru a třetí na 0,5 % chlóru. Je to složitá věc vzhledem k ochraně zaměstnanců. Ten, kdo přistupoval k pacientům, musel mít na sobě speciální oblek.“ 

Čtěte také: „Když vidíte umírat děti, nesmíte myslet na ty vlastní,“ říká koordinátor humanitárních misí

Ondřej Horváth, bez kombinézy - Foto: Ondřej Horváth

Ondřej Horváth, bez kombinézyFoto: Ondřej Horváth

„Člověk v tom vypadá trochu jako mimozemšťan, má na sobě žlutou kombinézu, bílé gumáky, dvoje rukavice, jedny lékařské a jedny gumové pracovní. Na obličeji má masku, brýle podobné lyžařským a zástěru. Práce v tomto obleku je velice nepříjemná, protože v Monrovii je mezi 28 ° a 30 °C víceméně pořád a vzhledem k vlhkosti vzduchu je to opravdu vedro. Když na sebe navlíknete gumovou kombinézu, tak se potíte v momentu, kdy ji zapnete.“ popisuje Ondřej svoji zkušenost. 

A dodává: „Řešilo se, co pak s tím materiálem, když se jednou použije. Něco se dá spálit, něco se musí recyklovat, to znamená vyprat a vyčistit v té vodě chlorované na 0,5 % chlóru. Měli jsme tam armádu 160 lidí, kteří pracovali s pacienty, nebo jako podpůrný personál, který řešil dodržování hygieny nebo jednotlivých bezpečnostních postupů. Je to nutné a všude se to dodržuje, protože strach z eboly je stále velký.“ 

A proč se organizace Lékaři bez hranic rozhodla otevřít právě dětskou nemocnici pro pacienty do pěti let? „V celé Libérie by mělo tuším být podle statistických údajů 1440 lůžek pro děti do pěti let. V tuto chvíli je jich tam 350. Takže jsme spěchali s tou naší troškou do mlýna. Tedy s otevřením dětské nemocnice se 100 lůžky,“ vysvětluje Ondřej Horváth. 

Autor:  Marie Jelínková
Pořad: Příběhy Radiožurnálu  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: pondělí-neděle 08.50  |  Délka pořadu: 4 minuty  
 

Nové články v rubrice

 

Diskuse

Český rozhlas si váží názoru posluchačů a má zájem o korektně vedenou diskusi. Vyhrazuje si proto právo skrýt příspěvky, které odporují dobrým mravům, jsou xenofobní, porušují platné zákony, poškozují dobré jméno Českého rozhlasu, nebo mají reklamní charakter.

Návod na použití diskusního systému DISQUS naleznete zde.

 
tyto komentáře používají systém Disqus

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace