Slezské pohraničí truchlí

V deštivém počasí přicházím k řece Olši v Českém Těšíně. Na břehu stojí památník obyvatel, kteří byli v roce 1940 zavraždění v Katyni. "Druhá tragédie může napomoci tomu, že už nikdo nezatají události před 70 lety. Teď se o Katyni dozvěděl celý svět, dokonce i lidé, kteří o zavražděných nechtěli vědět," domnívá se Josef Šimeček, předseda Kongresu Poláků.

Místo se brzy zaplňuje lidmi – přinášejí svíčky a květiny. Mezi nimi je i muž vzrostlé postavy, syn policejního důstojníka Rudolfa, kterého sovětská tajná policie zastřelila v Katyni. "Nikdo se nepřiznal. Padesát let se o události nemluvilo. Matka se pravdu dozvěděla až na sklonku života," popisuje. "Nevdala se, protože stále čekala na zesnulého manžela. Snažíme se proto obnovit památku na zavražděné," pokračuje v líčení postoje své rodiny.

Za chvíli přichází elegantní žena, která chce zapálit svíčku. "V Katyni zavraždili mámina bratra," vysvětluje. "Je to smutné a já už jsem se tolik nabrečela. Jde o strašnou tragédii, ale až teď svět s Poláky trochu drží," myslí si.

Ve slezském pohraničí je solidarita s Polskem neobvykle silná. Život v obou zemích je doslova spojen pupeční šňůrou. Všichni se domluví oběma jazyky a snad každý má v rodině někoho s vazbou na Polsko. Proto jsou tady obě tragédie opravdu citlivě vnímány. "Jsme na území, které se vzájemně promíchalo a kde má mnoho lidí polskou krev," potvrzuje Josef Šimeček.

Proč vlastně lidé přicházeli k památníku s květinami a svíčkami? "Protože jsem napůl Polák a je třeba odevzdat hold," odpovídá jeden ze zúčastněných. Společně s knězem Bohuslavem Kokotkem se lidé polsky pomodlili. "Tragická letecká nehoda jen zdvojnásobila bolest, a tak jsme všichni dojati. Chceme ve vypjaté situaci posloužit," nastiňuje před modlitbou.

V Česku se k Polské národnosti hlásí 50 tisíc lidí a víc než 30 tisíc z nich žije právě ve slezském příhraničí.