Uprchlíci by měli být skromní, říká žena, která před lety utíkala před válkou
Uprchlíci začínají nové životy v Česku většinou od nuly. Zvlášť v minulosti to měli složité, protože neexistoval internet, informací bylo jako šafránu a společnost se o utečence nějak výrazně nezajímala.
To je i případ Arevik Akopjanové, která před 22 lety utíkala z válečné Arménie a s dvěma dětmi a manželem vystoupila z vlaku v Ostravě. Měla jednu tašku a vůbec netušila, kde se vlastně ocitla. Dnes je spolumajitelkou solidní restaurace v Plzni a oba synové už mají za sebou vysokou školu.
Při pohledu na velmi upravenou ženu ve vínovém kostýmku a s šátkem lehce přehozeným kolem krku si člověk těžko představí, že tato dáma utíkala v nákladním letadle a potom několik týdnů vlakem, aby se dostala z Kavkazu až do Polska.
„Snad nejhorší to bylo na rusko-polské hranici, kde nás Rusové prohledávali, jestli nemáme nějaké peníze nebo cennosti.“ Arevik v té době bylo jedno, kam jede, ale manžel jako důlní inženýr byl předtím jednou pracovně v Ostravě, a tak mířili tam.
„Ta cesta byla tenkrát strašně dlouhá. Kluky jsem během cesty poprvé pořádně myla až na nádražních toaletách v Katovicích.“
Přes dva roky v uprchlickém táboře
Nejdřív ale musela rodina do záchytného tábora, kam všichni dorazili zcela vyčerpaní a bez peněz. „Vypadali jsme dost bídně. Z Prahy nám policisté koupili jízdenku do Bíliny, kam bychom se jinak snad ani nedostali.“
V Bílině tehdy stál největší z českých uprchlických táborů a Arevik se syny v nich postupně strávila čekáním na azyl dva a půl roku. I v té době to byl zřejmě rekord, azylová řízení trvala obvykle kratší dobu.
Arevik si ale ani dnes nestěžuje, i když je z řeči poznat, že vzpomínky na tuto dobu ji zneklidňují. „Já jsem byla ráda, že jsem ráda. Uprchlíci by měli být skromní.“
Arevik je překvapená, jak jsou mnozí dnešní uprchlíci nároční a že protestují ještě dřív, než se dostanou do cílové země. Její současný manžel je Ital, a tak srovnává svůj osud a podmínky s tím, co vídává v Itálii.
„Nechci, aby to vypadalo, že když už já mám azyl a mám se dobře, že to nepřeju ostatním. Ale když jsem byla v nouzi a neměla jsem nic, tak jsme vzala to první, co jsem dostala.“
Na každých 122 lidí na světě připadá jeden uprchlík, vnitřně vysídlený nebo žadatel o azyl, alespoň podle údajů OSN za rok 2014. Uprchlíci přicházejí i do Evropy. Kolik jich požádalo o azyl v Česku? A jakou finanční částku věnuje česká vláda na pomoc uprchlíkům? Otestujte se, co všechno víte o uprchlické krizi!
S plzeňskými asociály
Po odchodu z uprchlického tábora získala tříčlenná rodina první v Novém Městě pod Smrkem, v chudém městě u polské hranice, kam se nikdo dobrovolně nepřistěhuje. Tam začala Arevik pracovat jako dělnice v textilce. „Na výběr jsem neměla. Ale je tam krásně.“
Po čase úřady přidělily rodině byt sice v Plzni, ale v jedné z nejhorších lokalit plné nezaměstnaných na sociálních dávkách. „Bydleli jsme v rozbitém činžáku na Petrohradě. Život tam začínal vždycky večer, lidi tam řvali až do rána. Prostitutky, narkomani, nepořádek a já měla dva kluky v pubertě.“
Arevik sehnala práci v diecézní charitě a měla mimo jiné na starost organizaci multikulturních večerů pro uprchlíky. S emigranty se tak potkávala profesně pořád. Navíc cizinci se mezi sebou stýkají už tak nějak z principu a shodou náhod se seznámila v Plzni i s ovdovělým italským kuchařem, vzali se a otevřeli si pizzerii.
„Mě se často lidi ptali, jestli se tu cítím doma. Štvalo mě to a nikdy jsem nevěděla, co mám říct. Ale dneska to vím. Ano, cítím se tu doma. Umím česky, jsem tu chráněná, znám svoje práva,“ říká Arevik Taraborelliová, která ovšem nezapomíná hrdě zdůraznit, že se narodila jako Arménka.
