18. den. Odcházení v Rajhradu, konec reportáže a připomínka Slunovratu
V proskleném mezipatře s výhledem do zamlženého městečka Rajhrad stojí muzikanti v černém a hrají lidem, kteří sedí v křeslech nebo leží na polohovacích postelích. Sestřičky sedí na schodech, několik příbuzných postává u svých blízkých. V hospici sv. Josefa se koná předvánoční koncert skupiny Mamina gospel. Pacienti mlčky a pozorně poslouchají. Příští Vánoce už tu pravděpodobně nikdo z nich nebude.
Na jedné z postelí leží muž, se kterým se dávám za chvíli do řeči. Své jméno nechce zveřejnit, protože v hospici je krátce a jeho obchodní partneři to nevědí.
„Přišel bych o výhradní zastoupení,“ říká osmapadesátiletý muž, který ještě v září chodil po horách a před několika týdny v podstatě ze dne na den ochrnul. Působí velmi vyrovnaně.
„Ono to jde tak rychle, že mi možná ani nedochází ten stav, ve kterém se nacházím,“ říká.
Světlovlasý muž má na posteli rozečtený časopis The Economist, na stolku mobilní telefon a dva notebooky. Zaměstnává několik lidí, potřebuje vyřídit jejich mzdy a připravit podklady pro daně na konci roku. Pokouší se udržet své obvyklé pracovní tempo a dostát svým závazkům.
„Já nemám žádný problém s tím, odejít. Moje matka taky zemřela na rakovinu. Ještě mladší než jsem dneska já. Takže já už vlastně přesluhuji. Takhle to beru.“
„On nám hned na začátku řekl, jak si představuje svůj režim. Tohle se mi ještě nestalo. A my jsme se tomu přizpůsobili,“ vysvětlil.
Primář Kabelka je zároveň předsedou České společnosti paliativní medicíny a propagátorem významu hospiců. O posledních dnech života ví mnoho, hospic u sv. Josefa přijme každoročně pět set pacientů.
Hospic sv. Josefa založila Česká katolická charita v roce 1999. Je to zdravotnické zařízení, kde ale hrají velkou roli dobrovolníci.
Pracovitému pacientovi s dvěma notebooky kromě zdravotníků pomáhá Jana Hrůzová. Ta se stala dobrovolnicí v hospici před dvanácti lety, když tady zemřel manžel její kamarádky.
„Finančně jsem hospic podporovat nemohla, tak jsem se přihlásila jako dobrovolník. Jsem tady už jako doma, mám tu zázemí a doufám, že tu mám i ustláno,“ usmívá se sympatická penzistka. „Pro nás je odcházení na denním pořádku. Tak to bereme jako součást života,“ dodává.
Když jsem opouštěl pokoj osmapadesátiletého muže, zeptal jsem se, jak mám reportáž zakončit. „Optimisticky. Každý život končí. Když skončí dobře, tak byl dobrý,“ odpověděl muž, podal mi ruku a vrátil se k práci.
Slunovrat u Dyje
Z Rajhradu jsem odjel v den zimního Slunovratu, kdy se dny začínají prodlužovat a noci zkracovat.
Do Vranova nad Dyjí mě pozval „poslední Kelt“ na Moravě Tomáš Motka. Je to řezbář, který má v krabici od banánů archeologické vykopávky.
V lese za městem našel kamenné sekyry s vybroušeným otvorem pro topůrko, keramické misky a další drobnosti, které by se vyjímaly v muzeu.
„Snažím se to popsat a zdokumentovat,“ vypráví. O Keltech, jejich obřadech a bozích mluví neustále. I jeho řezby se vyznačují keltskými, pohanskými motivy. „Vánoce mě nebaví. Slunovrat má smysl.“
„Je tady bankomat?“ zeptal jsem řezbáře a dobře jsem si naběhl.
„To už jste se ptal minule, a tak jsem vám půjčil tři stovky,“ odpověděl bez zaváhání Motka.
„A vrátil jsem vám je?“
„Vrátil. Chcete zase půjčit?“
Byl jsem tu už jednou před třemi roky a jak vidno, Tomáš Motka na rozdíl ode mě na detaily nezapomněl.
Tentokrát jsem si nic nepůjčil, ale určitě se tu stavím, abych se podíval, jak pokročila řezbářova práce na Dyji. Je to jeho oblíbená socha, která bude jednou stát v Národním parku Podyjí.