24. den. Sošný kanec, mosazný kaneček a dcera lovce medvědů

28. prosinec 2013

Významný stavitel Kilián Ignác Dientzehofer jistě netušil, s jakou konkurencí bude muset po dvou stech padesáti letech bojovat, a to přímo v Přešticích, kde vybudoval svůj největší mimopražský kostel. Vedle jeho barokního skvostu totiž v padesátých letech minulého století postavili místní estéti sousoší prasat. V nadživotní velikosti. Plastika vznikla na památku plemene přeštického prasete, bez kterého si před sto lety neuměl v západních Čechách nikdo představit žádnou zabijačku. Plemeno sice téměř vyhynulo, ale v Přešticích jsou kamenní vepři stále uctíváni a město proslavují víc než kostel nebo někteří místní rodáci.

Samozřejmě, že předchozí odstavec je trochu provokativní, a proto se také na tomto webu objevil názor přeštického zastupitele za komunistickou stranu Vladimíra Frouze, že haním obec, kde bydlím a že bych si měl o přeštickém praseti více nastudovat.

Uznávám, že vím o těchto čunících málo a viděl jsem je jenom v plzeňské zoologické zahradě a potom na česko-slovensko-polském trojmezí, kde je chová starosta Hrčavy.

Téměř vyhynulé plemeno se ale stalo symbolem Přeštic natolik, že oslovení „ty kanče“ se chápe jako lichotka. Však také při rekonstrukci náměstí nechali místní konšelé osadit barokní kašnu několika malými mosaznými prasátky. Zajímavý vkus.

Úcta tvůrcům

Kamenní vepři to ale nemají jednoduché. Přestože jsou symbolem Přeštic, není jim dopřáno kulturní prostředí. Podstavec pod nimi je rozpraskaný, výběh zarostlý travou a turisté lační fotografie si musejí vyšlapat pěšinu.

Chvílemi se tam mohou cítit jako ta čuňata. Když po sobě čtu předchozí věty, uvědomuji si, že radní pan Frouz má asi pravdu. Není to příliš lichotivý popis současného stavu.

Čtěte také

Pro vyváženost ale dám prostor i komunistickému zastupiteli, který mi napsal: „Já osobně jsem přesvědčen, že ta letitá práce plemenářů a chovatelů přeštických prasat si zaslouží úctu.“

Návštěvníkům Přeštic doporučuji zastávku na náměstí, kde stojí ona zmíněná barokní kašna s mosaznými prasátky. Myslím, že už jeden exemplář někdo ukradl a tak na obrubě zůstalo jen jedno ležící s nožkami nahoře. Jen podrbat. Další jsou umístěná přímo na trubce, kterou tryská v letních měsících voda.

Aby byl obrázek Přeštic celistvější, musím připomenout, že slávu přineslo městu nejenom plemeno, ale snad také dva rodáci – architekt a mecenáš Josef Hlávka a autor České mše vánoční Jakub Jan Ryba. Žádný z nich tu ale sochu nemá.

Kožich z dětství

Další příhodu téměř zvířecí jsem zažil v restauraci Na Drmlovce v Bohutíně u Příbrami. Seznámil jsem se s dcerou lovce medvědů.

Sličnou děvu sice nezdobily medvědí drápy, ani nebyla zahalená do kožichu z medvědí kůže, ovšem na lov a následně získanou přezdívku „Dcera lovce medvědů“ vzpomínala.

Dcera lovce medvědů

Traumata z dětství se vracejí. Ve škole totiž musela nosit bílý kožíšek až na zem a k tomu bílou huňatou čepici (zřejmě jediná v socialistickém Československu), dary svého děda z východopolských rovin. Kožich sice nebyl medvědí, ale králičí, ovšem přezdívky se už nezbavila.

Tento text jistě působí dosti prostomyslně, představte si ale, že se na baru seznámíte se ženou a ona se představí jako „Dceralovce medvědů“. To ve mně zanechalo dojem.

autor: lsm
Spustit audio