Alexandr Pícha: Radiožurnál potřeboval velkou změnu

Alexandr PíchaFoto: Lenka Paličková

Více než 10 let řídil stanici Český rozhlas 1 - Radiožurnál, před nedávnem se vrátil z dvouletého působení na postu zpravodaje ČRo ve Spojených státech. Je jednoznačně přesvědčen, že ke změně ve vysílání Radiožurnálu dojít muselo. Mění se doba, mění se také posluchači a jejich přístup k informacím.

Trochu rekapitulace: v roce 2006 jsi odešel na post zpravodaje ČRo do USA. Po kolika letech ses vlastně vrátil k "živé" novinařině?
Po 6 letech. Naposledy jsem byl s Pavlou Jazairovou dva týdny v Pákistánu u hranic s Afghánistánem. Bylo to krátce před útokem Američanů na pevnost Talibanu Tora Bora. Ale to bylo spíše moje zpravodajské intermezzo. Jako stálý zpravodaj České televize na Slovensku jsem skončil v druhé polovině roku 1993. 

V čem byl největší rozdíl vůči tvé dřívější práci zpravodaje?
Hlavně ve fantastických technických možnostech - v digitálních reportážních přístrojích a editaci. Minidisc mě moc nenadchl, hned jsem se ale skamarádil s mp3 nahrávačem a stříháním na laptopu. Dříve reportéři museli přehrávat reportáže z kazetového magnetofonu na pásek a ten pak fyzicky stříhat. Pamatuji se, že jsem byl vždycky ověšený magnetofonovými pásky jako vánoční stromeček. Moje žena mohla snadno identifikovat, s kým jsem jí nevěrný. Namísto vlasů blondýny na mě doma nacházela ústřižky pásků... 

Roky jsi šéfoval zpravodajsko-publicistické stanici, vytvářel's ji. Dala Ti americká zkušenost něco víc?
Pro novináře je Amerika ohromnou zkušeností, je to prostě mediální velmoc. V Evropě se to dá trochu srovnat s BBC, ale americká média jsou pestřejší, a řekl bych i profesionálnější. Je to znát v rychlosti i v nasazení lidí, zpravodajských prostředků, ale i publicistické pořady mají ohromné zázemí expertů, osobností, poradců i techniky. Ale ověřil jsem si i fungování řady mechanismů v Českém rozhlasu. Z pozice zahraničního zpravodaje musím říct, že pro mě jsou "jedničky" lidé z newsroom. Profesně, ale i lidsky, nikdy mě nenechali ve štychu a fantasticky mi pomáhali. 

Vidíš věci jinak, než jak jsi je chtěl po svých kolezích předtím?
Uvědomil jsem si, jaký bič jsem na sebe upletl, když jsem naše zpravodaje "ždímal" k co největší efektivitě. Na vlastní kůži jsem poznal, co to je, když člověk musí být 24 hodin na drátě, nemá žádné volno a musí bojovat o to, aby po měsíci, po dvou, někdy dokonce i po čtyřech, měl volný víkend. 

Víme, že Ameriku miluješ, hodně o ní víš. Je něco, co Tě tam fakt, ale fakt, překvapilo?
Ani ne. V roce 1991 jsem byl v USA měsíc, v roce 1996 skoro čtvrt roku, byl jsem na manažerském kursu. Tam jsem měl možnost poznat společnost ze všech možných zorných úhlů. Bydlel jsem v několika amerických domácnostech, před třemi lety jsem 1,5 měsíce cestoval Jihozápadem jen na kole, setkal jsem se tam se spoustou fantastických lidí. Procestoval jsem Ameriku křížem krážem, od New Yorku, přes můj oblíbený Jihozápad, po Kalifornii. Teď jsem se opět ještě víc ubezpečil v tom, že základem kvalitního života, osobní spokojenosti a úspěchu je prostě pozitivní přístup. A to ke všemu. Lidi v Americe jsou zdravě sebevědomí, velmi vstřícní a otevření. Pozitivní přístup a úsměv je ohromná investice, která se vyplácí. 

A teď k dnešku. Chtělo by se říct: "Pachatel se vrací na místo činu." :-)
Není to tak úplně stejné místo činu. Vrátil jsem se do jiného, vzkříšeného Radiožurnálu. Je tu hodně nových lidí a pro mě i pro Radiožurnál je to nová výzva, příležitost. Programové schéma mi Barbora (pozn. ředitelka Tachecí) posílala mailem ještě v době, kdy jsem vůbec netušil, že bych se měl vrátit, to mě nepřekvapilo. Ale že se do toho všichni pustili a šlape to, mi přijde fantastické. 

Věděl jsi, co se děje na Radiožurnálu v době, kdy jsi tu nebyl?
Přiznám se, že v první fázi jsem byl v Americe nakonec docela rád, že jsem si od Radiožurnálu odpočinul. Manažerskou práci jsem dělal přes 10 let. Ta zpravodajská je daleko šťavnatější, dostanete se do různých míst, poznáte spoustu lidí a děláte práci, která má bezprostřední efekt. Cítil jsem se v Americe skvěle, protože naprostá většina věcí závisela jen na mě. A dodnes jsem moc rád, že jsem těch dvou let využil k tomu, abych byl i duší někde jinde, získáte neocenitelnou možnost mít odstup. A o to lákavější je pak se vrátit. 

Takže jsi nevnímal, co se děje tady uvnitř?
Snažil jsem se všechno vnímat jako normální zpravodaj. Opravdu upřímně děkuji všem kolegům z Radiožurnálu, že mě brali v nové pozici kolegiálně. Skoro nikdo mi to jako bývalému řediteli neosolil. Naopak, lidi z rádia se ke mně chovali prostě normálně. Možná jsem s tím měl trochu problém spíš sám. Hlídal jsem si krizové situace. Třeba když jsem dostal za úkol udělat téma, o jehož opodstatnění pro vysílání jsem nebyl přesvědčen, protestoval jsem jen omezeně. Řekl jsem názor, ale když jsem neuspěl, s brumláním jsem své téma pustil "do kopru" a vykonal zadanou práci. 

A co změny ve vedení stanice?
Když se Bára stala ředitelkou Radiožurnálu, byla to pro mě velká úleva. Samozřejmě, že mi naše stanice přirostla k srdci a problémy z poslední doby mě na dálku tížily. Teď jsem měl pocit, jako by to ze mě někdo sejmul. A bláhově jsem si řekl, že teď už můžu pustit Radiožurnál z hlavy... 

Pár dní už jsi zpátky a Radiožurnál jsi určitě poslouchal. Znamená to, že jsi na změnách vysílání spolupracoval?
Ne, jak už jsem říkal, kromě několika připomínek - spíš konzultací - které jsem Báře poslal e-mailem, jsem na změnách nespolupracoval. Ono to ani nešlo. V Americe jste přeci jen trochu jinde. Jakékoliv české médium vám v tamním prostředí pochopitelně disonuje, a navíc při práci zahraničního zpravodaje toho už moc dalšího nestihnete. 

Je to hodně velká změna. Nebudu se ptát na hodnocení - na to je stále ještě krátká doba.
Do Česka jsem přijel před víkendem. Mám dva zásadní poznatky. Zaprvé: samozřejmě i ke mě do USA dolehly internetové ohlasy. Ale když jsem si o víkendu zapnul Radiožurnál, tak jsem tyto ohlasy nechápal. Připadal mi skoro stejný. Nechápal jsem motivaci peticí. A zadruhé: když jsem si pustil ranní vysílání, tak jsem měl velmi příjemný pocit z toho, že je Radiožurnál živý, vstřícný, otevřený posluchači. Kombinace nových zprávařů, nového pojetí a virtuozity Honzy Pokorného pro mě byla kombinací inteligentního, šťavnatého a zároveň seriózního pojetí. Mimochodem i seriózní zpravodajské stanice ve světě jsou založeny na přátelské komunikaci. Ani moderátoři CNN, ABC nebo BBC se nebojí ve vysílání zažertovat a být prostě přirození. A ani vyslovené kapacity se nesnaží dodávat si vážnosti výrazem "zachmuřeného intelektuála". 

Myslíš, že jsou čeští posluchači hodně konzervativní? V internetových diskusích někteří z nich přiznávají, že měli připomínky i předtím, ale s novým Radiožurnálem se zatím nějak nemohou sžít.
Nemyslím, že posluchači v České republice jsou víc nebo míň konzervativní než kdekoliv jinde. Samozřejmě, že ve vysílání je znát změna, hlavně nový pozitivní a vstřícný náboj. Hnulo se i s řadou vysílacích časů. Ani rádio se pochopitelně nikdy nemůže zavděčit všem, ale věřím, že výsledkem bude mnohem víc spokojených posluchačů. Co mě ovšem hodně překvapilo, je to, jak jsou někteří odpůrci organizovaní a postupují strategicky, podobně jako mediální agentura. 

Co bys vzkázal těm, co se rozhodli nás neposlouchat?
To, že Radiožurnál vysílá především důležité, ale i zajímavé a vyvážené kvalitní informace. Věřím, že posluchači, kteří s některou změnu nejsou spokojení, brzo zjistí, že ve vysílání Radiožurnálu je to, co potřebují slyšet. 

Víš o nějaké podobné změně veřejnoprávního média ve světě a jak byla přijímána?
Ze zahraničí podobnou zkušenost nemám. Ale vím, že když jsem v 90. letech měnil vysílání Radiožurnálu, tak vypukla podobná "revoluce". Jediným rozdílem asi bylo, že internet tehdy zdaleka neměl takový dosah. Takže petice dokonce i od zaměstnanců šla na Radu ČRo. No, a nakonec jsme byli i přes nástup silných celoplošných stanic rádií nejposlouchanější stanicí v zemi. 

Vidíš teď, po 29 dnech nového vysílání Radiožurnálu, že by něco mělo být jinak? Jsou třeba nějaké novinky, které se chystají?
Pro mě je to sotva pět dní, které jsem stačil poslouchat. Základní formátové nastavení je dobré. Některé dílčí věci (o jeden zpravodajský příspěvek víc, o písničku víc) budeme určitě dolaďovat. Možná někdy zavedeme specializovanou rubriku, bez zvláštních jinglů, aby nevznikaly zmatky, ale formát zpravodajsko-publicistické stanice otevřené co nejširšímu spektru posluchačů budeme držet. 

Personálně?
Teprve se začínám orientovat. Zavést takovou velkou pozitivní změnu v tak krátké době byl od celého týmu kolem Báry Tachecí a Jana Pokorného opravdu výkon. Odhaduji, že tak třetina lidí je na nových pozicích - musíme to vše doladit po organizační stránce, aby se z nového vysílání stal dobře zajetý stroj. 

Nové hlasy ve vysílání?
Svěží. Problémem Radiožurnálu bylo, že už působil, jakoby ustrnul ve vývoji. Proto musel dát znát, že se mění. Jsem rád, že se organizačně dovršil přechod zprávařů na autory relací. Samozřejmě to musíme doladit i provozně a zprávaři se musejí ještě více ve své nové roli zapracovat. Ale je to model, který uplatňují všechna zpravodajská rádia. Jinak si ale hlavně vážím všech lidí, kteří se sžili s novými rolemi: od editora Dušana Valenty, přes moderátorku Hanku Shánělovou, po novou vedoucí pro regiony Blanku Číhalovou a všechny další lidi, kteří na Radiožurnálu už léta pracují a na kterých stojí i nové vysílání. Jan Pokorný v každodenním prime-time je to nejlepší rozhodnutí v našem vysílání. Ale fandím i novým hlasům ve vysílání - jako jsou Lucie Výborná, Kateřina Causidisová a další. Nerozumím tomu, proč by mělo vadit, že vysílali v soukromých rádiích. Teď, když jsem se po dvou letech vrátil do Česka, tak slyším, že by většina z nich slušela každému modernímu rádiu veřejné služby všude na světě. 

Děkuji za rozhovor.