Petr Vavrouška: Do Polska se těším

Asi málokdo si umí představit, co přesně vlastně dělá zahraniční zpravodaj ČRo, aby mohl vysílat a informovat nás o dění v dané zemi. Jak vypadá takový průměrný zpravodajův den?

Myslím, že neexistuje "průměrný zpravodajův den". Záleží na tom, co se zrovna aktuálně děje. Když vím o akci, která se má ten den stát, je práce víc, a když je naopak relativně klidnější období, je zpravodaj na trní, jestli se něco nestane. Je to prostě práce od rána do večera, někdy je jí víc, někdy míň, někdy je člověk třeba dva týdny na místě, a pak jsou zase měsíce, kdy je rozlítaný, na cestách.

Co ti nejvíc utkvělo v paměti z působení na zpravodajském postu v Ruské federaci?

Nemám výrazný zážitek, který přebije všechny ostatní. Ale obecně je to asi atmosféra z Ruska, nálada. To mi nejvíc rezonuje v hlavě.

Mám poměrně negativní vzpomínky na Moskvu. Myslím, že život v Moskvě není jednoduchý, k srdci mi příliš nepřirostla. Na mě byla dost agresivní, špinavá, hlučná. Lidi zachmuření, uzavření do sebe. Přežít podzim a zimu v Moskvě bylo někdy obtížné, protože v říjnu se zatáhla obloha a sluníčko jsem viděl v březnu, na začátku dubna. Všechno bylo temné, olověné.

Zcela jiné je to mimo Moskvu. Rusko je specifické v tom, že na něj neexistuje jeden pohled. Úplně jiná je třeba Sibiř, Kavkaz. Ten se mi líbil nejvíc. Po přírodě na Kavkaze se mi stýská.

K Rusku ses vrátil i ve své úplně nové knížce Ruské duše. Jsou v ní rozhovory s 27 nejzajímavějšími lidmi, se kterými ses v Rusku setkal. Kdo z nich tě nejvíc překvapil nebo tě přiměl nejvíc přemýšlet?

Nemůžu říct, že jsou to ti úplně nejzajímavější - potkal jsem spoustu obyčejných lidí, jejichž osudy jsou poutavé. Pro knížku jsem však vybral lidi, jejichž jména jsou nám nejvíc známá.

A kdo mě nejvíc překvapil? To je těžká otázka. Ale velmi inspirativní bylo setkání s Garri Kasparovem. Je to člověk - nevím, jestli je to úplně správné, když to jako novinář řeknu - ale vnitřně jsem mu v jeho snažení fandil.

Tím, že je jeden z nejlepších šachistů všech dob, je jeho myšlení opravdu jako šachy, několik tahů dopředu. To, co řada lidí nedokáže v daný okamžik domyslet, on už vidí, jak by se situace mohla vyvíjet. Jeho způsob uvažování obecně je pro každého inspirativní.

A z těch dalších - asi nikdy nezapomenu na fotografa Igora Kostina, který jako první přinesl obrázky z černobylské katastrofy. On byl úplně první, který tam letěl vrtulníkem a jako první vyfotil, co se tam stalo.

Obdivuju ho za jeho neskutečnou odvahu, protože těsně po katastrofě, kdy tam byla ještě smrtelná radiace, trávil v Černobylu spoustu hodin a dnů a doplatil na to tím, že onemocněl. Měl leukémii, podařilo se mu se z toho dostat. Měl několik operací v Rusku, v Evropě i v Japonsku. I 20 let po katastrofě se tam vrací a stále to místo sleduje.

Petr Vavrouška: Ruské dušeKniha Ruské duše vychází v dubnu 2009 ve vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis a. s.6. května bude mít od 16.30 hod. Petr Vavrouška autogramiádu v reprezentační prodejně Českého rozhlasu a České televize na Vinohradské 13, Praha 2. Spolu s ním tam bude také Jan Šibík, který je autorem většiny fotografií v knize Ruské duše.

Z našeho vysílání a z jiných médií víme o kauzách "nepohodlných" ruských novinářů. Ale i zahraničních - někteří byli vyhoštěni, protože říkali věci, které se Kremlu nelíbily. Jak ses s těmito praktikami dokázal srovnat?

Poměrně jednoduše, protože Český rozhlas, přiznejme si to, není médium, které by bylo na černé listině. Dosah našeho vysílání totiž není pro Rusy tak zásadní, není to něco, co by dokázalo ovlivňovat světové mínění.

V době, kdy jsem byl v Rusku, se v Kremlu zaměřili hlavně na domácí média a na novináře, kteří dokázali velmi ostře kritizovat místní nešvary. Ale samozřejmě z profesního hlediska je to šílené, když víš, že od roku 1990 zemřelo v Rusku víc než 200 novinářů, protože byli nepohodlní. O spoustě případů se neví, protože to byly kauzy, které se stávaly v regionech.

Co na tom bylo nejstrašnější, že jediná vražda novinářů nebyla vyšetřena. Byli třeba polapeni vykonavatelé vražd, ale nikdy jejich objednatelé. A neví se to ani v hlavních kauzách z doby, kdy jsem tam byl - vražda Paula Chlebnikova, šéfredaktora ruské verze Forbes, nebo Anny Politkovské.

To si pak říkáš, na kolik to může ovlivnit novou ruskou mladou žurnalistickou obec, když vidí, že se vyplácí být loajální režimu a podlézaví. A naopak zase novináři, kteří jsou ostře investigativní a kritičtí, můžou dopadnout s kulkou v hlavě. Všechno tohle má dopad na začínající novináře v jejich rozhodování, jakou cestou se dají.

A jak vraždy novinářů vnímá společnost, jaký vliv to má na občany?

Bohužel si myslím, ačkoli to bude znít cynicky, že jim je to úplně jedno. Ruská společnost není vychovaná tak jako západní: aby si uvědomila, jak je důležité mít nezávislá, kritická média.

Naneštěstí jsou nejčastějším zdrojem informací v Rusku televizní kanály, které jsou zcela pod kontrolou Kremlu. A v nich o těchto kauzách neuslyšíte. Pokud ano, tak ve zcela zkresleném tónu. Jinak - stalo se, že přišlo pár stovek lidí demonstrovat za svobodu médií. Ale v zemi se 150 milióny obyvatel to nic neznamená.

Prošel jsi zvláštním armádním kurzem pro novináře a humanitární pracovníky, kteří vyjíždějí do válečných oblastí. Hodil se ti v Rusku?

Ruské duše|foto: Radioservis

Myslím, že nejdůležitější kurs je život jako takový. Všechny speciální výcviky jsou prima, ale když novinář nebo kdokoli jiný nemá vlastní zkušenosti, tak jsou takové kursy na nic, protože musíš spoléhat na intuici nebo na radu starších kolegů.

Moskva není zrovna nejbezpečnější město, že?

Asi ne, ale není to tak strašné, jak to bývalo v 90. letech. Dnes je centrum Moskvy jako západní metropole, v Rusku jsou nebezpečnější místa. Pro pobyt na Kavkaze se mi ten kurz hodil, ale spíš jsem poslouchal rady zkušenějších.

Teď k tomu, co je aktuální - tvému novému zpravodajskému postu. Kromě Polska budeš mít ve své působnosti také Pobaltí, Ukrajinu a Bělorusko. Můžeš každou z nich trošku charakterizovat? Víš zhruba, co tě tam čeká?

Poslední dobou se trošku zapomnělo na Pobaltí, ono se toho hodně dělo v Polsku. Ale ekonomická krize zasáhla ve velkém hlavně Lotyšsko. Donedávna byly pobaltské země výstavním prostorem pro západní investory, teď se ukazuje, že je Lotyšsko před krachem.

Bělorusko - tady není co řešit, to jsem sledoval už z Moskvy. Nejvíc se těším, že bude zajímavé pozorovat Ukrajinu a Bělorusko. Je čím dál častěji vidět, že tohle území je jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Evropskou unií a Ruskem. Neustále bude docházet k třecím plochám mezi Moskvou, EU a také Spojenými státy, které mají obrovský zájem na tom, aby zrovna Bělorusko a Ukrajina spadly do vlivu západního světa. Myslím, že nás v této věci čeká ještě spousta zajímavého. Jsem připraven na všechno :-)

Dopředu určitě víme o minimálně dvou velkých událostech, které se v Polsku během tvého působení stanou: Mistrovství Evropy ve fotbale a polské předsednictví EU (2011). Už se nějak chystáš i na ně? A co se týče předsednictví, můžeš využít zkušeností z toho našeho?

O mistrovství, které by mělo Polsko pořádat společně s Ukrajinou, se píše v polských médiích skoro každý den. Pořád chybí stadiony, Polsko nemá rozvinutou dálniční síť a Ukrajina je na tom ještě hůř. Proto velmi často zaznívají hlasy, jestli se vůbec podaří fotbalový šampionát uspořádat bez ostudy. A co se předsednictví Polska v EU týče, to je tak daleko, že jsem o něm ještě ani nepřemýšlel.

Kde čerpáš informace? Internet, známí, přátelé?

Za tu dobu, co jsem byl v Rusku, jsem si vypěstoval síť kontaktů, a protože jsem měl na starosti i Ukrajinu a Bělorusko, tak se mi tyhle kontakty budou hodit. Co se týče zemí, ve kterých jsem nebyl (Pobaltí), tak ještě před odjezdem se snažím setkávat s lidmi, kteří tam žili, žijí nebo je mají na starosti z povahy své práce. Nebudu odkrývat, s kým vším se setkávám, ale snažím se odjíždět s poměrně velkou zásobou kontaktů, rad a doporučení, a pak až na místě uvidím, jestli je použiju.

Znáš Polsko? Myslíš, že pro tebe bude něco v Polsku nové?

Znám poměrně dobře jih Polska, několikrát jsem tam byl, ale Polsko je velká země a já neměl nikdy možnost ji pořádně procestovat. Někdo třeba několik let jezdí do Francie a neustále poznává nové regiony jako Provence nebo Bretaň nebo Normandii, každý region je jiný a je třeba tomu věnovat hodně času. A stejné je to i s Polskem.

Na objevování a poznávání jednoho z našich nejbližších sousedů se moc těším. Mám neskromnou ambici: klišé, která se v Česku o Polsku šíří, bych chtěl ne úplně změnit, ale třeba poopravit a nabídnout jiné, ne úplně stereotypní pohledy. Jestli se to podaří, nevím, ale budu se snažit.

Jak jsi na tom s polštinou?

Bardzo dobrze :-)

Celého tři čtvrtě roku, po návratu z Ruska, jsem měl lekce polštiny s lektorkou paní Dybalskou a snažil jsem se mít hodinu 2-3x do týdne. Stejně jako ruština, i polština se mi jako jazyk líbí. Možná jsem si naivně myslel, že polština se podobá češtině, ale teď, kdy jsem do toho pronikl, musím říct, že zas tak ne.

Ze začátku se mi některá slovíčka pletla s ruštinou. Každý den sleduju ruská média, a než se "překlopím" na polská, tak mi to chvíli trvá. Ale jde jen o sílu zvyku.

Vím dobře, že až budu ve Varšavě, budu s polštinou v permanentním kontaktu a budu se rychle učit. Teď bych si asi netroufl na odbornou politickou debatu, ale nebojím se.

A v Pobaltí budeš mluvit rusky?

Všude v Pobaltí se sice mluví rusky, je to historicky dané, ale jednak mají svoje jazyky, a pak také svoji hrdost. Mají problémy s Ruskem, a navíc tam žijí ruské menšiny. Když ale vidí, že jsem cizinec, jsou mnohem vstřícnější se mnou mluvit rusky, než kdybych byl občan Ruské federace. A když to nepůjde, tak se velmi dobře domluvím anglicky.

Připravil tě Martin Dorazín (dosavadní zpravodaj ČRo v Polsku) na některá úskalí života v Polsku nebo žádná nejsou? Těšíš se tam?

Připravil mě Martin Dorazín, ale myslím, že něco jako mým otcem bude zpravodaj České televize Miroslav Karas, který býval i zpravodajem Českého rozhlasu. Je v Polsku už víc než 10 let a myslím, že už je víc Polákem než Čechem :-)

Před svým nástupem jsem byl v Polsku několikrát a Mirek je opravdu velmi vstřícný, ochotný pomáhat. A co mě překvapilo - není to vyloženě konkurenční vztah, že by si kryl všechny kontakty, rady nebo doporučení. V prvních měsících budu nejspíš spoléhat tak trošku na jeho pomoc, které si velmi cením.

Podobný vztah jsem měl s Josefem Pazderkou, zpravodajem České televize v Rusku. Právě naše kamarádství a společná novinářská práce mi pomohly, že jsem své působení v Rusku přežil bez výrazné újmy na psychice. Moc si vážím toho, že jsme spolupracovali jako tým, a ne jako konkurenční médium.

Jinak do Polska se těším, chybí mi práce. Musím říct, že po návratu z Ruska jsme měli v soukromém životě takové slunné dny, narodila se mi dcera, ale i temné, v lednu mi zemřel tatínek. Celá rodina teď prožívá složitější období.

Zvykl jsem si na zpravodajský život: každý den jsem zodpovědný za to, co dodám, co natočím, vím, kdy kam půjdu, můžu dopředu plánovat, co kam pojedu dělat. Tady v Praze jsem byl trochu ve vákuu. Chybělo mi zakotvení - věnovat se jedné, dvěma, třem zemím, konkrétním tématům. V redakci je člověk taková holka pro všechno, proto se těším, až vyrazím.

Žijeme v multimediální době. Rádio už není jen slyšet, ale i "vidět". Už jsme si zvykli na to, že od zahraničních zpravodajů se nejen dozvíme důležité informace, ale i zajímavosti doprovázené fotografiemi. Můžeme se těšit na momentky i z Polska a okolních zemí?

Ještě jsem si úplně nezvykl, že jsem multimediálním novinářem. Řeknu to naprosto otevřeně - myslím si, že by se měla dělat jen jedna práce a zato pořádně. Když jsem někde na místě, mám v ruce hlavně mikrofon.

Rádio je o zvucích. Nejde jen o rozhovor s člověkem, ale potřebujete do reportáží ruchy, vůbec atmosféru kolem. A už prostě nemám čas na to, abych fotil. Ale uvědomuju si, že dnes jsou obrázky nezbytnou součástí, tak si fotoaparát budu brát s sebou.

Máš teď malou dceru. Dá se vůbec při práci zpravodaje stíhat rodina a třeba i nějaké koníčky?

Těším se do Polska i proto, že budeme celá rodina spolu. Nikdy bych neřekl, že budu takový otec a rodinný typ, jakým jsem se po narození Barbory stal. Za těch 7 měsíců, co ji máme, jsem akorát dva večery nebyl doma.

Okamžitě po práci jdu domů a jsem na ni tak fixovaný, že se těším, že v Polsku budeme žít v jednom bytě, kde je zároveň i práce, takže mnohem víc času strávím s rodinou. Za to jsem nesmírně šťastný, kdo si to může dovolit, aby byl doma s dcerou, ženou a zároveň při tom ještě pracoval.

A co se týká koníčků - všichni mě varovali, jak narození dítěte omezí volný čas, ale není to pravda. Mám rád běhání. Ráno v 6 vstanu a jdu běhat, nebo pak až v 8 večer, když malá Barča spí. Teď jsme byli v Alpách a střídali jsme se v lyžování - dopoledne já, odpoledne žena.

Myslím, že se to dá zvládat a žádné omezení nevidím. Když se chci dívat na film, tak si koupím DVD a nejdu do kina. S přáteli se můžu setkat přes den, nebo když k nám přijdou na návštěvu. Viděl jsem to i u svých kolegů v Moskvě, kteří měli početnější rodiny a neměli žádný problém.

Nejdůležitější je, že mám tolerantní ženu, která to všechno akceptuje a je schopná se sbalit a jet na pár let do Varšavy. Přitom ví, že nemá za zády všechny babičky a kamarádky.

Vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu (Praha, střední, jižní, západní a severní Čechy, Brněnsko, Ostravsko).

Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.