Jan Pokorný: Třeba to ve Francii nějak doklepu
Někdy je fakt těžké poznat, co myslí vážně a kdy si dělá legraci. Výrazu jeho tváře by se mohli učit hráči pokeru. Když ale máte možnost ho trošku poznat a pochopíte jeho britský humor, pak se fakt bavíte. Léta je vaším oblíbeným průvodcem vysíláním, poslední dva roky vám pomáhal každé všední ráno z postelí. Profesionál. Má rozhlasové vzory, ale sám už je vzorem pro mnohé. Od ledna ho uslyšíte v pro vás, i pro nás, nové roli zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu ve Francii.
Comment t'es-tu levé ce matin?
Aujourd'hui je me suis levé a 3 heures pour faire mon emission matinale, comme d'habitude.
(Jak se ti ráno vstávalo?
Dnes jsem vstával ve 3 hodiny, abych šel jako obvykle dělat ranní vysílání.)
Je takhle brzké ranní vstávání spíš otázkou zvyku, nebo ti to tak vyhovuje?
Ranní vstávání je za prvé otázkou zvyku, za druhé otázkou zodpovědnosti a za třetí otázkou, nebo spíš problémem, nespavosti.
Když moderuješ takhle brzo ráno, jdeš pak spát. Není to ztracený den? Jak vypadá denní režim ranního moderátora?
Denní režim se v podstatě neliší. V 9 hodin skončím vysílání a s trochou obav a bázně projdu prostorem před naším zpravodajským sálem, kde zrovna mají poradu ti, kteří tady budou celý den. Přitom si říkám, jestli na mě nekoukají divně, že už odcházím. Ale já jdu třeba jen na kafe a na jednu rychlou cigaretu. Pak se totiž obvykle věnuju francouzštině, nebo tady něco ještě připravím a zhruba tak ve 12 hodin odcházím domů. Na plný počet pracovních hodin to snad vychází dobře :-)
Proč je moderování na Radiožurnálu rozděleno tak, že v pravidelných časech slyšíme stejné hlasy?
To proto, že to, řečeno nehezky nečesky, funguje. V posluchačově vnímání se vytváří něco, co se dá nazvat dynamickým stereotypem. Tedy, že si identifikuje program, který poslouchá, jak po hlase moderátora, tak podle jeho stylu. Všichni moderátoři, kteří jsou angažováni na Radiožurnálu, mají trochu jiný styl moderování. I podle toho se poznají.
Pro posluchače je stávající systém mnohem přehlednější, než tomu bylo v době, kdy naprosto neodhadnutelně a nevyzpytatelně vysílal jeden člověk v pondělí, druhý v úterý, třetí ve středu, a nebo ten první zase ve středu. Česky bychom řekli, že v tom byl guláš. Posluchač má rád přehlednost, má rád svoje jistoty. A stejné hlasy ve stejných časech mu tuhle jistotu dávají, což je vidět i na výsledcích poslechovosti.
Multidimenzionálně strukturovaná komunikace
Jaké vlastně byly tvoje rozhlasové začátky?
Ještě předtím, než jsem sem přišel, jsem začínal tím, že jsem rádio poslouchal a že jsem se chtěl stát moderátorem ranního programu. Tenkrát z rádia po ránu lidé nehovořili, ale mluvili, což v socialistickém mediálním prostředí bylo mírně řečeno zvláštní a neobvyklé, a proto příjemné a půvabné. Když jsem tedy ve 2. ročníku vysoké školy šel na praxi, zamířil jsem hned sem do budovy tehdejšího Československého rozhlasu do redakce Dobrého jitra z Prahy.
Tady na mě můj pozdější rozhlasový učitel Aleš Voves křičel, že jestli tady chci moderovat, tak ať sem nastoupím po absolvování vysoké školy a minimálně rok si odsloužím ve zpravodajské směně. A pokračoval, že se naučím, jak psát zprávy, jak je krátit, jak rychle reagovat, a pak možná, možná a možná. A měl pravdu. Na jeho zkušenost a doporučení nedám dopustit, byla to dobrá škola.
Jak se připravuješ na moderaci?
Po těch letech musí být člověk neustále připraven. Ale zase mě vzrušují okamžiky, kdy se děje něco, co nebylo očekávané, co se nikdy neobjevilo v plánech, co neprošlo poradou. Baví mě, když situace začne být něčím zajímavá, byť to bohužel zpravidla bývají spíš dramatické a negativní věci, než něco pozitivního.
Technicky se připravuju tak, že v době rozvinutých informačních a komunikačních technologií není problém se třeba odpoledne z domova, když už tady skončila plánovací porada, připojit k místní rozhlasové informační síti. To se pak můžu podívat do našeho systému, jaké materiály jsou připraveny na ráno, o jakém ranním interview, tedy živém telefonickém rozhovoru, se přemýšlí, a pak si k tomu udělat ještě přípravu nad rámec té, kterou dělají redaktoři.
Co by měl dobrý moderátor umět? Co je to vlastně dobrý moderátor?
Dobrý moderátor by měl, jak s oblibou říkám a je to jediná věta, kterou jsem si z fakulty žurnalistiky odnesl, umět praktikovat masovou komunikaci do jisté míry jako fikci mnohostranné a multidimenzionálně strukturované interpersonální komunikace.
A teď česky, prosím...
Měl by úplně normálně mluvit, jako mluví s dalšími lidmi. Měl by si uvědomovat, že mluví z rádia, takže by měl dodržovat hovorovou spisovnou češtinu. Měl by co nejsrozumitelněji připravovat posluchače na to, co uslyší, měl by co nejsdělněji a řekněme i energicky a dynamicky vést rozhovory tak, aby nenudil. Měl by určitě mít všeobecný přehled, aby ho nezaskočila některá z informací nebo událostí, o kterých jsem mluvil.
Zemanovy smaženky
Mezi posluchači jsi známý i tím, že ti občas dělají problém časové údaje. Čím to je?
To má naprosto jednoduché vysvětlení. Člověk, aby se při téhle práci úplně nezahltil, tak má některé věci v hlavě zautomatizované. Prostě se na ně nesoustředí. Přece je jasné, že když hodiny ukazují, že je 9.32, tak je půl desáté a dvě minuty. Přece je jasné, že když je na kalendáři 30. listopadu, tak je 30. listopadu.
No, a někdy, když chci tenhle časový nebo datový údaj sdělit, tak vypnu, soustředím se hlavně na to, co řeknu potom, a pak se mi z dat a časů stávají takové záhadné věci v čase a prostoru. To se pak holt stane, že zahlásím čas, ale skutečnost je jiná. Je dobré, když si toho všimnu a vzápětí to opravím.
Dokáže tě něco při moderaci tak zvaně vykolejit?
Ať to nezní pyšně, ale pokud mě něco dokáže vykolejit, jsem to já sám. Občas, když se mozek rozpojí s pusou, tak ze mě vypadne něco, kdy se napřed nevěřícně podívám na mikrofon, který za to nemůže, pak stejně nevěřícně na zvukaře, který se mnou slouží a který za to taky nemůže, a až pak se hluboce zamyslím sám nad sebou. Takže zpravidla se vykolejím sám.
Co tě nejvíc při moderaci dostalo v dobrém, nebo zlém?
Kromě tradičních historek, kdy jsem měl ve studiu nepříliš mluvného hosta a bylo těžké, aby rozhovor skončil v čase, kdy má, a ne někdy i o pár desítek minut dříve, mě opravdu spíš dostaly vlastní chyby, nějaká vlastní nedbalost, což se za těch 25 let člověku taky stane. Když jsme se jednou s Petrem Nováčkem připravovali na rozhovor s Milošem Zemanem, tak jsme si, my troubové, přečetli 4 roky starý volební program ČSSD, nikoli ten aktuální. A z tohoto programu jsme čerpali. No, Zeman si nás pak docela usmažil.
Příležitostně máte moderace ve dvou, většinou ale moderuje vždy jen jeden člověk. Co z toho ti víc vyhovuje? V čem jsou výhody samostatné moderace a v čem té v páru?
Výhoda samostatné moderace je bezesporu v tom, že se člověk koncentruje hlavně sám na sebe, na svůj výkon. Když něco říká, tak ví, odkud kam chce svoje sdělení vést.
Drobnou nevýhodou u dvoumoderace je, že když se sejdou dva lidi, kteří si úplně mentálně nesednou, a to neříkám, že jeden je chytrý a druhý blbý, ale oba třeba přemýšlí jinak. Každý z nich pak tahá za jiný konec provazu a pro posluchače je to málo srozumitelné, málo sdělitelné. Naopak svůj půvab může mít, když si oba v páru sednou a může to mezi nimi třeba i jiskřit, ale v důsledku je znát, že oba táhnou za jeden provaz.
A ty radši moderuješ sám nebo s někým?
Já jsem vlastně ve dvojici kdysi moderoval, a to s Petrem Nováčkem. Sice to nebylo moderování v klasickém slova smyslu, protože Petr dodával našim Radiofórům zejména zkušenost komentátora, tu svoji neopakovatelnou schopnost okamžité analýzy a syntézy, já zase moderátorské řemeslo. Ale myslím, že jsme se docela doplňovali.
Pak jsem třeba před 3-4 lety moderoval Silvestra s Františkem Lutonským. František je, řekl bych, podobná krevní skupina, a i u nás došlo k souznění, takže jsme, zase použiju toho příměru, tahali společně za jeden provaz. A to až tak intenzivně, že ani ve 2 hodiny ráno jsme se ho nechtěli pustit a vysílali bychom dál, naštěstí už byl připraven jiný program. A troufám si říct, i když tu zkušenost ještě nemám, že podobně naladěni jsme s Lucií Výbornou. Kdybychom si jednou zkusili něco moderovat ve dvou, mohlo by to fungovat.
Jindřich, Ludvík, Napoleon a ti druzí...
Od 1. ledna 2010 tě uslyšíme z úplně jiné pozice. Budeš střídat francouzského zpravodaje Českého rozhlasu Jana Šmída. Čí to byl nápad?
Byl jsem blízko u budování postu zpravodaje ČRo ve Francii, tuším, že ve funkci šéfredaktora. Když Honza Šmíd odjížděl, dlouho jsme se o téhle práci bavili. Žertem jsem tenkrát říkal, hele, tohle jsem ještě nedělal, tak až pořádně dozraju a budu toho mít v rádiu ještě víc za sebou, tak bych si post zahraničního zpravodaje rád zkusil.
Je to něco úplně jiného. Práce vypadá sice na první pohled atraktivně, exkluzivně, ale když tak poslouchám naše zahraniční zpravodaje a jen měřím počet, nikoli kvalitu, jejich příspěvků, tak je jich neuvěřitelné množství, které sem děvčata a kluci posílají. Radiožurnál je totiž strašný žrout informací, příspěvků, reportáží, rozhovorů.
Před asi 2 lety jsem se tehdejšího generálního ředitele zeptal, jestli by byla možnost dostat tuhle práci, a on řekl, že ano. Od té doby jsem se na ni začal připravovat. Musím říct, že už jen pro moje sebeuspokojení ta příprava stačí. Teď jsem ve fázi, kdy do Francie ani nemusím jet, protože jsem si na vlastní mozkové závity osahal, že i krátce před padesátkou se člověk může zdokonalovat v nějakém cizím jazyce. Je nucen zapínat mozek trochu jinak, než ho zapíná každý den v 5 ráno. Byly to docela příjemné 2 roky, které mi určitě něco daly.
Jak vlastně vypadá příprava na post zahraničního zpravodaje?
Je čím dál tím intenzivnější, kromě jazykové části. Neměl bych to říkat, ale teď už odsouvám české noviny do pozadí. Namísto toho si každý den na internetu pročtu 3-4 hlavní deníky, v autě mám naladěnou jen francouzskou stanici Radio France International, v notebooku mám všechna francouzská rádia, která na internetu vysílají, a to jsou skoro všechna, i doma v kuchyni mám naladěné francouzské rádio. Čtu si taky nějaké reálie, abych dokázal říct, kdy vládl který Napoleon a kdy který Ludvík, čím se vyznačoval Jindřich - to abych znal jejich bohatou historii alespoň na úrovni středoškolských studií.
Když jsme v dubnu dělali rozhovor s novým varšavským zpravodajem Petrem Vavrouškou, ptali jsme se ho, jaké má v Polsku kontakty a jak je získal. A tatáž otázka teď míří k tobě - co ty a "francouzské spojky"?
Mých spojek zase není tolik. Radiožurnálu jsem slíbil, že do konce roku budu moderovat všechna rána, a to je třeba uznat, že při téhle práci osobní kontakty není možné dobře ani kultivovat, ani shánět. Pár lidí na místech, která jsou pro práci zpravodaje důležitá, znám. Myslím si, že první dny v lednu se budu věnovat hlavně tomu, abych své kontakty, jak my říkáme, "oprašoval".
Ale už teď si v rámci přípravy vybírám různá témata, která by byla časem zpracovatelná do Zápisníku zahraničních zpravodajů, nebo do cyklu našich reportáží Zblízka. A přitom si, abych do budoucna ušetřil práci, hledám i jména lidí, odborníků, specialistů, aktérů příběhů včetně spojení na ně, abych je nemusel pracně hledat, ale jen sáhl někam do počítače a tam to na mě vypadlo.
Že umíš francouzsky, už víme. Ale jak dlouho trvalo, aby sis byl jazykově natolik jistý, že můžeš odjet do Francie pracovat? Přece jen, francouzština není nejlehčí jazyk.
Intenzivně, zhruba 2x týdně, někdy i víckrát, se francouzštině věnuju druhým rokem. A to by bylo, aby i v té už stárnoucí hlavě něco z toho nezůstalo. Jenže francouzština, kdy na dvě hodiny týdně jde člověk někam s učitelkou nebo učitelem, je něco úplně jiného, než když už je v živém "provozu". Ale myslím, že mám dobrý základ, který, jak věřím, stačí na normální běžný život ve Francii, na normální nutnou běžnou komunikaci, obchody počínaje, jednáním s úřady pokračuje a domlouváním si interview v Elysejském paláci s Nicolasem Sarkozym konče.
Česko, země neznámá
Zeptám se "po našem": co všechno budeš ve Francii pokrývat? Musíš se učit mnohem víc a kterým francouzským specifikům? Jsou okruhy, na které se musíš zaměřit detailněji?
Neřekl bych, že se na něco musím víc zaměřovat. Zpravodaj je tam proto, aby byl kdykoliv pohotově k dispozici, když se něco aktuálního a zvláštního děje. Pro zpravodaje je spíš důležité, aby dokázal z toho bezbřehého proudu témat, která každý den přicházejí, vybrat ta, která posluchače v Česku zajímají, nebo ta, která by ho zajímat měla. Aby se příliš neutopil jen v místní francouzské politice. Francie je naštěstí tak velká země, že vlastně cokoli se stane na její politické scéně, má svým způsobem dopad i mimo ni. A vybírat jen témata typu jídlo, turistika, památky, to také nejde.
Myslím, že právě selekce témat je pro začátek to nejnáročnější. Na druhou stranu, univerzální moderátorská zkušenost mě vede k tomu, že mě nezaskočí žádné téma, že jsem schopen si ráno udělat rychlou přípravu na rozhovor jednou o tání ledu na Antarktidě, pak zase na téma situace v českém zdravotnictví. Vypracoval jsem si v sobě návyk ne ponořit se do témat úplně do hloubky, ale určitě aspoň trošičku pod hladinu.
Do Francie už roky rád jezdíš. Pomůže ti to v tvé budoucí práci?
To ne, to je něco úplně jiného, když jedeš někam jako turista. Vybereš si nějaký region, nebo jedeš bez cíle a nemáš žádné závazky, jedeš si jenom odpočinout. Jedeš se projet na kole do francouzského středohoří, nebo v zimě do savojských Alp na snowboard. A taky je něco jiného tam jít pracovat obecně a něco úplně jiného je tam jít pracovat po letech strávených v médiích tady.
Přece jen, když člověk vedl rozhovor v rádiu, tak se navzájem s tázaným třeba znal. Když jsem někoho žádal o rozhovor, tak lidé většinou věděli, že volá nějaký Pokorný z Radiožurnálu. Takhle do Francie člověk přichází jako úplná nula, jako neznámý člověk, pro většinu Francouzů z naprosto neznámé země. To si nenalhávejme, že by Francouzi měli ponětí o naší momentální politické situaci...
Tak kvůli Lisabonu asi ano...
Ale ani to ne, člověče. To je pár čtenářů. Otázka je, kolik lidí článek o lisabonské smlouvě a postoji České republiky, respektive o postoji Václava Klause, četlo. Když jsem mluvil s jedním vinařem v Burgundsku, tak jsem se ho ptal, jestli zná Moravu. A on se zeptal: Moldavsko? Ne, Moravu v České republice. Česká republika? To je bývalá Jugoslávie?
Dobře, vinař v Burgundsku se stará o to, jestli mu v okolí neroste příliš velká konkurence a aby dobře obhospodařoval révu. Ale totéž mi řekl i docela vzdělaný inženýr, když se mě zeptal: a u vás je prezidentem ten autor divadelních her? Já mu říkám ne, u nás je už druhé období prezidentem významný euroskeptik Václav Klaus. Hm, toho neznám. A to je komunista, nebo pravičák?
Dokonce se nám stalo, že když jsme teď byli ve Francii shánět byt, tak jedna žena z realitní kanceláře se ptala: Česká republika je vlastně kde? A já jí ukazuju: tady je Francie, tady Německo.. A ona: co je tahle velká země? No, to je Německo.
Ale naprosto je chápu. Francie je bývalá koloniální mocnost, která se dívá spíš sama do sebe a Česká republika pro ně nemá až takový zvuk. Tedy kromě několika sportovců, jako v případě Jaroslava Plašila, významného hráče Girondins de Bordeaux. Myslím, že Česko pro ně symbolizuje jen pivo a Václav Havel, a to ještě jen u těch poučenějších Francouzů.
Mezi kolegy jsi znám jako fanoušek různých moderních elektronických hraček. Využiješ toho i jako zpravodaj? Mohou se posluchači a také návštěvníci webu těšit na něco, na co zatím u zpravodajů nebyli zvyklí?
Já předpokládám, že ano, protože bez všech těch udělátek jsem jako bez ruky.
Zahraniční zpravodajové, pokud na to nezapomenou, pro naše webové zpravodajství připravují i fotografie. Budeš taky fotit?
Určitě. Na internetu jsem dlouholetým členem jedné ze sociálních sítí, proto umím už i velice rychle dostat fotografie z mobilního telefonu i z digitálního fotoaparátu, nemám s tím problém. Vím, že v multimediální době je velice důležité, aby zpravodaj poslal do rádia nejen zvuk, ale i text a k tomu taky obrázek. A v tom lepším případě i video.
Rozhlasáci před kamerou
Asi ti to bude nepříjemné, ale i tak se zeptám a ty máš možnost to říct jednou provždy, podle sebe a bez novinářské cenzury či vytažení z kontextu: tvá předlistopadová minulost, TKM, Děčínská kotva atd. Chceš za tím vším udělat tečku nebo se smíříš s tím, že "není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem"?
Myslím, že o mém postoji, vztahu k téhle době a k mé tehdejší práci už jsem se toho namluvil dost. Není ani tak důležité, co jsem k tomu řekl veřejně, nemluvě o tom, že to všechno byla pravda. Ale spíš jsem si to hodně dlouho vyříkával sám v sobě, což pro mě bylo mnohem podstatnější. Jakkoliv má veřejná vyjádření hodně navazovala na to, co jsem si k tomu říkal sám v sobě. Prostě to byla doba, kdy mladý kluk viděl v médiu atraktivní práci, která nebyla až tak úplně zabarvená ideologicky.
Snažili jsme se ji dělat zajímavě: kromě ideologických částí se v Televizním klubu mladých objevovali zajímaví hosté, jako třeba Pražský výběr, divadlo Ypsilon, které tehdy bylo v nemilosti, nebo mnozí další. Bylo zvykem, že se lavírovalo mezi svazáctvím a řekněme chytřejší a normálnější, i když tenkrát trochu dobrodružně se vyskytující, částí. Je to přes 20 let. Co jsem mohl, to jsem k tomu řekl. To bys na mě musela přijít s nějakou otázkou, na kterou jsem ještě neodpovídal. Tak to zkus :-)
To bychom tu asi byli dlouho. Možná, kolik centimetrů měřily tvé vlasy, které sis v té době vázal do culíku :-) Dobře. Znají tě posluchači rozhlasu a diváci televize. Jaký je rozdíl mezi prací v obou médiích? V čem ti pomohla jedna ve druhé?
Rozdíl není žádný, novinařina je buďto dobrá, nebo špatná. Buď se dělá v televizi, nebo v rádiu, samozřejmě při akceptování rozličných a rozdílných rozhlasových a televizních technologií. Dobrá televizní zkušenost je pro rozhlasového redaktora v tom, že pokud nechcete trapně číst otázky z papíru, což tady v rádiu můžete, tak prostě papír nemůžete mít. Naučíte se to, co třeba na začátku moderátorům chybí, tedy poslouchat člověka, který jim odpovídá, a podle toho reagovat, ne za každou cenu číst připravené otázky. Samozřejmě mít někde po ruce papír jako poslední záchranu je dobrá věc, ale mě to naučilo spíš se nespoléhat na papír a víc poslouchat. To je rozhlasová práce.
A je to vidět na všech lidech, kteří se teď objevují v České televizi. První profesní zkušenosti získávali na Radiožurnálu, to rozhlasák pozná. Ale vlastně ani nemusí vědět, že prošli Radiožurnálem. Jsou totiž pohotovější, jsou víc mocni slova a když mají udělat minutu a půl trvající stand up do kamery bez papíru, tak má jejich stand up hlavu a patu, jde odněkud někam a je v něm všechno. A ani si nemusí vypomáhat doplňkovým balastem nebo čtecím zařízením.
Máš nějaký moderátorský vzor?
Své vzory jsem do sebe absorboval hned na začátku svých pokusů o moderování. Byli jimi dva chlapíci z rozhlasu - Aleš Voves a Karel Mastný, každý v něčem jiném. Karel Mastný, neuvěřitelně pečlivý v přípravě a přitom neuvěřitelně pohotový v reakcích na různé nečekané situace při ranním vysílání. A Aleš Voves, neuvěřitelně nepečlivý v přípravě, ale mající obrovský dar výřečnosti. Kolikrát se jeden těšil, až bude Aleš muset ráno omlouvat nějakou poruchu, nebo domlouvat nějakou minutu ticha. Protože přesně kvůli tomu lidi Aleše poslouchali. Říct, že budou zprávy, to umí každý. Ale říct to jako Voves, to neumí nikdo.
Podílel ses na výběru svého nástupce za mikrofonem Ranního Radiožurnálu? Můžeš prozradit jeho - nebo její - jméno?
Zatím není úplně jasné, jestli člověk, který se mnou teď chodí na ranní vysílání, bude mým nástupcem, takže ještě nebudu jeho jméno uveřejňovat. O tom rozhodne ředitelka zpravodajských stanic Hana Hikelová. Na výběru jsem se nepodílel. Jednou sem přišli dva kolegové a řekli tohle jméno. Nenapadlo mě, přestože ho znám. Říkal jsem si, to by nemuselo být špatné. Vyzkoušel jsem ho a zatím teď, když spolu mluvíme (začátek prosince), tak se zdá, že je dobrý.
Je vůbec těžké najít dobrého moderátora?
Je. V současném mediálním prostředí je strašně těžké najít pro rádio kvalitního moderátora-muže. Musím říct, že žen a dívek je hodně, ale chlapů je po čertech málo.
Na Silvestra naposledy
Post zahraničního zpravodaje rozhlasu je 4letý, respektive na 2 + 2 roky. Máš už představu, co potom? Plánuješ návrat za mikrofon, nebo to spíš bereš jako završení své rozhlasové práce?
Vůbec ne. Myslím, že post ve Francii je jedna z mála věcí, které jsem tady v součinnosti s vedením rozhlasu naplánoval. Jinak jsem profesní život bral spíš tak, jak šel. A protože šel zatím zajímavě, a já mu moc děkuju, tak neplánuju, co bude potom.
Takže se třeba zase vrátíš jako moderátor?
Pokud bude zájem, tak se rád vrátím jako moderátor. Jinak velice rád přijmu jakoukoliv zajímavou nabídku ze strany rádia. Kdo ví. A nebo už ve Francii zůstanu a nějak to tam doklepu :-)
Blíží se Vánoce, konec roku a změna ve tvé kariéře - musíme si prostě zvyknout na rána bez Jana :-). Co bys popřál posluchačům Radiožurnálu?
Posluchačům Radiožurnálu přeju, aby i do budoucna zůstali u Radiožurnálu alespoň v takovém počtu, v jakém jsou u něj teď. Těm, kteří u Radiožurnálu ještě nejsou, přeju, aby k němu přišli. A Radiožurnálu přeju, aby dělal všechno proto, aby k němu přišli lidi, kteří u něj ještě nejsou.
Kdy naposledy tě uslyšíme v ranním vysílání?
Ve čtvrtek 31. prosince a naposledy v roli moderátora v noci z 31. prosince na 1. ledna.
Takže tě uslyšíme na Silvestra.
Takže mě uslyšíte na Silvestra.
Budeme se těšit a děkuju za rozhovor.
A já přeju šťastné a veselé :-)
Vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu (Čechy, Vysočina, jižní Morava, Ostravsko).
Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.
