Petr Král: pusa srostlá s mikrofonem
Když jsem se chystala na rozhovor s novým moderátorem Ranního Radiožurnálu, kromě několika málo odkazů o moderování a ředitelování v rádiích jsem o něm nenašla nic. Nic o tom, co ho táhlo k rádiu jako médiu, nic o tom, co ho baví, co má rád. Otázek bych měla tolik, že by se pak rozhovor naráz ani nedal učíst. A tak se na některé můžete těšit zase příště. Dámy a pánové, dovolte mi představit vám Petra Krále.
Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
(smích) Původně jsem chtěl řídit velký náklaďák, ale záhy jsem poznal už při uvádění školních besídek, že bych se slovem asi chtěl a dokázal živit.
A byl jste spíš nesmělý, nebo vás bavilo mluvit a zabavovat větší počet lidí?
Už od 5. třídy, kdy jsme měli první vánoční večírek s diskotékou, jsem zjistil, že mě to baví a že to jde.
Petr Král, moderátor RadiožurnáluPraxe:
2010-20??: moderátor Ranního Radiožurnálu
1991-2009: soukromé rozhlasové stanice (Bonton, Evropa 2, AZ Rádio, Rádio Alfa, City, Blaník, Oldies Radio)Studia:
Elektronika a elektrotechnika
Lidová škola uměníNejradši je se svými syny. Baví ho jízda na kolečkových bruslích, toulky po České republice a industriálních stavbách, motorky, dobré knihy a červená auta a vína. Sbírá a draží pohlednice - naštěstí jen některé :-)Chcete se o Petru Královi dozvědět víc?
To byl první moment, kdy jste si uvědomil, že byste se mohl postavit před lidi a něco jim povídat, dnešním jazykem moderovat?
V tu chvíli jsem nad tím asi moc nepřemýšlel. Znovu to přišlo na střední škole a tam už jsem si uvědomoval, že to je cesta, kterou bych chtěl aspoň zkusit, když ne se jí třeba jednou živit.
Studoval jste pro to nějakou specializovanou školu?
Jako dítě jsem sice chodil do "lidušky", ale vystudoval jsem elektroniku a elektrotechniku, takže jsem vlastně úplně mimo obor. Formoval jsem se někdy od roku 1991, kdy tady začaly vznikat soukromé rozhlasové stanice, prakticky od té doby jsem neustále v nich.
Učil jsem se od lidí, kteří do soukromých stanic šli odsud - z tehdy státního rádia: byl to hlavně Petr Dvořák, můj velký učitel, kdysi dělal Mikrofórum. A pak taky Karel Knechtl, člověk velice znalý muziky, jeden z našich prvních diskžokejů, na sklonku života pracoval v prestižním hudebním vydavatelství. Později jsem se "dovzdělal" u zahraničních konzultantů, se kterými jsme spolupracovali, zejména u jedné společnosti z Velké Británie. To byla asi největší škola.
Co tomu říkali u vás doma? Nechtěli rodiče, abyste dělal něco jiného, v jejich očích stálého, bez stresu?
Samozřejmě moji rodiče z toho neměli velkou radost, protože nepovažovali tento způsob obživy za perspektivní. Jak se později ukázalo, museli mi dát za pravdu - volil jsem správně.
A jak jste se dostal k rádiu?
To bylo tak: jeden můj kamarád, dnes moderátor ČRo Regina, Oldřich Burda, se na začátku 90. let snažil všemi možnými konkurzy dostat do médií, mě jednou vzal s sebou. A mě tenkrát přijali. Takže normálním konkurzem, kam jsem přišel a předvedl jsem, co umím. Pak jsem 5 dní čekal (před mými 21. narozeninami), až přišel telegram, že za týden vysílám.
Moc informací jsem o vás na internetu nenašla - ale několik zásadních přece jen. Během 18 let strávených "v éteru" vás mohli slyšet posluchači Bontonu, Evropy 2, zlínského AZ Rádia, Alfy. Pak jste také byl generálním ředitelem pražského Rádia City, Rádia Blaník, výkonným ředitelem Oldies Radia. Když jste řediteloval, tak jste i moderoval?
Na pozici generálního ředitele Rádia City a Blaníku jsem byl v době, kdy tehdejší ředitel a majitel měl vážnou nehodu na motorce a bylo potřeba operativně obě stanice vést. Přijal jsem to, ale bylo to náročné. Vždycky jsem měl blízko spíš k programu. A ano, i v tomto období, kdy jsem zastupoval rádio v managementu a ve statutárních orgánech, jsem mikrofon neopouštěl.
To je dost změna - moderovat a pak dělat ředitele. Mnohem větší zodpovědnost, velkou, vlastně hlavní roli hrají peníze...
Víte, řekl bych, a vždycky jsem to tak cítil, že i když je člověk v managementu, tak je dobré neztrácet kontakt se základem rádia - s programem a moderací. Být v kontaktu s lidmi, umět si to představit celkově. Obchod je jiná věc, ten jsem se nikdy nesnažil řešit. Z titulu manažerských pozic jsem jednak ani nemohl, a pak taky ani nechtěl. Mikrofon je pro mě hodně důležitý.
Rádio City, Blaník a Oldies Radio - to jsou hlavně hudební, zábavní rádia. Určitě jste poslouchal i vaši konkurenci. Pustil jste si někdy taky zpravodajskou stanici? A inspirovala vás k něčemu?
Když pracujete v soukromém rádiu, a má to tak hodně lidí z "privátů", posloucháte také něco odlišného - jiné rádio. Pokud jsem nevysílal, ráno jsem z pracovních důvodů musel poslouchat naši stanici. Vždycky jsem však byl "hladový" po informacích, takže prakticky celou dobu jsem poslouchal i Radiožurnál. Navíc pokud se něco stalo, ať už povodně nebo útok na dvojčata a podobně, tak člověk okamžitě ladil Radiožurnál, protože věděl, že tam dostane nejlepší informační servis.
Moderoval jste i hudební měsíčník Bago v České televizi (v roce 1993 s Lucií Výbornou) a soutěže na TV Prima. Byl to z rádia do televize velký skok?
Bago nebyl až tak velký skok, protože dramaturgicky ho tvořil kolega z rádia Karel Knechtl. Tématicky to bylo hodně podobné - šlo hlavně o hudbu. Dokud máte mikrofon před sebou a víte, že vás lidi nevidí, i když je tam tušíte, tak je to něco jiného, než když se před vás postaví kamera a vy víte, že teď už budete i vidět. Upřímně vám řeknu, že zpětně jsem se na to snad už ani nepodíval.
Pracoval jste jen v soukromých rádiích. V čem vnímáte největší rozdíly mezi "privátem" a veřejnoprávním rádiem, pokud ještě není moc brzo na srovnávání?
Je to možné poměřit. V současné době možnosti, které nabízí veřejnoprávní rozhlas, jsou naprosto neporovnatelné. Soukromý trh se odebírá cestou, kterou nemůžu akceptovat, která se mi nelíbí. Spoří se prakticky na úkor čehokoli. Je to taková hra na to, že posluchač vydrží přemíru reklamy, strojovitost, bezkreativnost, prázdnotu.
To se samozřejmě nedá říct o všech rádiích, ale trend, který nastavily některé velké skupiny, i vývoj situace na trhu tomu nahrává. Je to samozřejmě velké překvapení, když přijdete z malého rádia sem. Tady je to postaveno úplně jinak: všechno má své místo, každý člověk má svou funkci a může se jí plně věnovat. Je to opravdu něco jiného, než když sedíte na 5 židlích najednou.
Podle vašich slov je možnost pracovat v Radiožurnálu pro vás otázkou velké prestiže. Bylo to to jediné, co vás sem přivedlo?
Dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Už nějakou dobu jsem cítil, že trend vývoje v soukromých rádiích pro mě do budoucna nepřinese nic, co by mě uspokojovalo. Vždycky jsem z práce, kterou jsem dělal, nechtěl jen peníze, ale potřeboval jsem mít i nějaký pocit naplnění. Ten se díky filozofii, se kterou se teď přistupuje k některým privátním rádiím, úplně vytratil.
Takže nabídka, kterou jsem dostal, nešla odmítnout a jsem rád, že přišla. Radiožurnál je to nejprestižnější místo, kam se můžete dostat, pokud pracujete v rádiích. Nikdo z moderátorů a zprávařů by určitě neváhal, kdyby měl možnost tady pracovat. Tahle to aspoň cítí hodně schopných kolegů z mojí generace, kteří v soukromých rádiích začínali, prošli si jejich vývojem a vnímají, jaká je teď jejich situace na trhu. Takže je to samozřejmě a především otázka prestiže.
V článku věnovaném změnám ve vysílání na Radiožurnálu od ledna jste řekl, cituji: "Z některých úspěšných soukromých rádií se dnes stávají jen zasíťované šedivé stroječky na peníze a z tohoto titulu k nim majitelé přistupují. Vytrácí se z nich jakákoli kreativita, profesionalita je spíš na obtíž a originalita je nepřípustná." Tím asi lidi v soukromých rádiích moc nepotěšíte... Nebo si to myslí taky, jen to nechtějí říct nahlas?
Samozřejmě, že někteří lidé tuhle novou filozofii dokázali přijmout a pracují dál. Svým způsobem je obdivuji a držím palce. Ale existuje spousta lidí, kteří měli k rádiím trošku jiný vztah pramenící z jiného přístupu, než že je to pro ně nějaké zabezpečení. Mnoho z nich odešlo právě do veřejnoprávního rádia. Z mého minulého působiště sem během uplynulého roku přešlo několik kolegyň a kolegů.
Na Radiožurnálu jste převzal štafetu po Janu Pokorném, který je od 1. ledna francouzským zpravodajem Českého rozhlasu. Tedy jste začal vysílat Ranní Radiožurnál od 5 do 9 hodin ráno. Je to hodně brzo, nebo jste byl na podobné časy zvyklý?
Byl jsem na ně zvyklý. Fakt je, že teď vstávám asi o hodinu dřív, ve 2.50 hod. Ale taky je pravda, že když jsem v těchto časech vysílal, byl jsem mnohem mladší. Teď už mi dalo hodně zabrat zvyknout si.
Ale ona vlastně celá akce s ranním vysíláním na Radiožurnálu... Když jsem v půlce listopadu 2009 dostal nabídku tady pracovat, tak jsem si to sám začal malovat, že bych určitě chtěl dozrát do momentu, že bych vysílal Ranní Radiožurnál, až toho třeba jednou bude mít Honza Pokorný dost. Ale když jsem za Hanou Hikelovou (ředitelkou zpravodajských stanic) přišel, netušil jsem, že zhruba za měsíc poté, co se uvidíme, bych měl ranní vysílání převzít, protože Honza se chystá jako zpravodaj do Francie. Měl jsem opravdu takový pocit, že to zkusím pomalu, od začátku: vysílat v noci, dostat se někam do dne, pochopit styl vysílání stanice, její filozofii, která je samozřejmě velmi odlišná od privátu, a pomaloučku se do toho dostávat a za pár let...
A ono hopla. Hanka Hikelová, a její rozhodnutí naprosto chápu a respektuji, mě svým způsobem mile překvapila. A vlastně měla pravdu. Říkala, že než mě nechat dozrávat v nějakém čase a v ránu zkoušet nebo tu střídat víc lidí, tak je rozumné tam mít stabilně jednoho člověka a hodit ho do vody. Ještě teď mi z toho není úplně dobře. Ale znovu, je to nabídka, která mě překvapila, zaskočila, ale potěšila zároveň. Nešlo odmítnout, byť jsem si vědom toho, že laťka Honzy Pokorného se přeskakuje velmi obtížně. Takže když ji občas trochu srazím... No, radši to nebudu komentovat :-)
Honza Pokorný vás předtím ještě "zaučoval". Jak dlouho a v čem ten zácvik spočíval?
Od konce listopadu jsem se snažil skoro každý den sedět s Honzou ve studiu a vnímat dění. Jedna věc je, že dostanete manuál, popis, formátové hodiny. Ale není nad to reálně být ve studiu a dělat si poznámky, vstřebávat. To trvalo asi 2 až 3 týdny. A pak jsem se osmělil jít několikrát zkusmo na mikrofon na hodinu od 5 do 6 ráno a 29. prosince jsem vysílal celé jedno ranní vysílání s Honzou za zády. On mi dal opravdu hodně. A pokračuje v tom i teď, když je v Paříži. Poslouchá mě, posílá mi poznámky k vysílání a je opravdu velká škoda, že musel odjet tak rychle. S tímhle člověkem bych chtěl strávit víc času a učit se, ale nešlo to.
Prvně jste oficiálně moderoval přesně v pátek na Nový rok. Byl jste spokojený?
Sám se sebou ne.
Je to velký rozdíl moderovat na hudební stanici a tady? V čem nejvíc?
V informacích, jejich hodnotě, jejich množství. Tady víte, že od vás posluchači čekají informace, které jsou ověřené, správné. Samozřejmě, že podstatnou část z nich vám zajistí podpora jednotlivých redakcí, které fungují naprosto skvěle. Ale pak jsou okamžiky, kdy si musíte poradit sama. A tady už nejde o to, říct, že někde, někdo, něco, možná, ale už je potřeba zjistit si souvislosti. A je jedno, jestli je to pro informaci, kterou dáváte sama, nebo při rozhovoru. Sice máte něco připraveno, ale je potřeba se tématem zabývat. V tom je podstatný rozdíl - v hodnotě informací, které posluchačům dáváte. Na soukromých stanicích se ctilo heslo "nemáš-li co říct, pusť písničku".
Mívá Petr Král při moderování trému?
Mívá. A pořád ji ještě mám a myslím, že to tak má být. Kdybych ji neměl, tak by bylo něco špatně. Obvykle to trochu poleví s prvními slovy do mikrofonu, která bývají stejná: "Je pět hodin."
Musíte něco extra trénovat?
Asi nejzásadnější na ranním vysílání je to, že pracujete se čtvrthodinovým clockem (clock = minutový rozpis hodiny), který je daný. Je přesně nastavený na tak zvané "pípáky" (časové znamení), takže se neustále snažím dopočítávat si čas a samozřejmě si ho přepočítat na délku informací. S tím mi hodně pomáhá technik Ondřej Kalous - nebýt jeho, tak si to nedokážu představit. Takže je potřeba trénovat i matematiku. A když k tomu ještě chcete respektovat hudbu připravenou hudební redakcí a ideálně nekrátit připravené písničky, tak to je někdy opravdu velký stres. No, a také trénuju tak, že ráno, když jedu do práce, trpím "samomluvou" :-)
Máte moderátorský vzor?
Měl jsem rád ranní vysílání Honzy Pokorného, jeho noblesní lehkost a hru s češtinou. V dětství jsem hltal z malého tranzistoráku pořad Kolotoč a později německý Bayern 3, který se dal u nás v Kublově někdy naladit.
A na mezinárodní scéně - na hudebních stanicích?
Jednoznačně Arno Müller z 104,6 RTL Berlin. Nevím, jak dlouho ranní show dělal, ale byl jsem u něj ve studiu a bylo to něco neskutečného.
Rádio prochází celým vaším dospělým životem. Při čem se odreagujete? Co vás baví?
Záleží na tom, jak kdy a od čeho je třeba se odreagovat. Jezdím na motorce, což je pro někoho možná něco nehezkého, ale je to o lidech, jako všechno. Jízda na motorce je příjemný relax, ale čím je člověk starší, tím víc přibývá respektu vůči motorce a obavy z lidí v autech kolem. Rozhodně nejezdím nijak brutálně, ale lidi nás házejí do jednoho pytle. Proto jsem toho poslední dobou moc nenajezdil. Odreagovávám se taky lehčím sportem, třeba jízdou na inlinech, a samozřejmě hudbou - žánry prakticky všechny, ale záleží, jaká je nálada. Občas si sám i zahraju na klavír a akustickou kytaru.
Stejně jako s hudbou je to i se čtením, knihu volím podle nálady, aktuálně mám rozečteny tři. Nedávno jsem dočetl darovaného Dostojevského "Uražení a ponížení", rád se vracím k Sherlocku Holmesovi, mé oblíbené dětské četbě, ke knihám válečného pilota Františka Faitla nebo Jiřího Muchy, které jsou naprosto úžasné - kromě přibližování atmosféry složité války v nich najdete i obraz krásného vlastenectví, které už dnes téměř vymizelo. Pravidelně kupuju časopisy, jako je Týden, Svět motorů, Reflex, Respekt, ne vždy je za ten týden stihnu zdolat. Vlastně skoro nikdy.
Baví mě jezdit po industriálních stavbách, například úchvatná je vápenka v Třemošnici, naštěstí je teď v rekonstrukci. Mám rád staré přehrady, nejkrásnější je asi Pařížov a čerstvá národní kulturní památka Les království, pohraniční opevnění. Rád se vracím do Telče, Slavonic, Znojma, na Ještěd, do slapských Hrazan, je toho samozřejmě mnohem víc. Sbírám staré pohlednice a taky rád bruslím na zamrzlém Lipně a po patnáctileté pauze zase lyžuju. A fakt mě baví hokej, fandím Spartě :-)
A co auta?
(smích) Co k tomu říct... Dřív ano, teď jsou to motorky. Dnes beru auta jako dopravní prostředek. Ale rozhodně musí být červené :-)
Máte dva malé kluky. Napodobují vás, když moderujete, nebo je jim úplně jedno, co děláte? Co s nimi podnikáte?
Mladšímu Oliverovi budou dva roky, u něj se to ještě nedá identifikovat. Ale ve starším Filipovi, bude mu 6, něco "dříme" :-). Když jsem s ním před časem jel autem, tak najednou ze zadního sedadla slyším: "To byla Aneta Langerová na pohodovém rádiu..." Zdá se, že nějaká stopa už je v něm patrná. Jinak se s nimi umím docela "vyblbnout". Předminulý týden, kdy jsem byl po vysílání hodně unavený, jsem přijel domů a kluci chtěli stavět iglú. Takže v těchhle mrazech jsme stavěli iglú a byla to opravdu legrace. Bohužel, záhy mrazy povolily a z iglú toho moc nezbylo.
Máte nějaký moderátorský sen?
Nechci říct, že se mi teď splnil, protože jsem pořád ještě překvapený. Budu se opakovat - podle mého vnímání neexistuje v českých rádiích prestižnější čas na nejprestižnější stanici. Tohle všechno souvisí s mým životním mottem: snažím se dělat věci správně, ale jsem jen člověk.
Děkuju za rozhovor.
Vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu (Čechy, Vysočina, jižní Morava, Ostravsko).
Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.
