Martin Veselovský: Do politiky nikdy
Studoval novodobou historii, jeho doménou jsou debaty s politiky. Prý se chovají líp, ale věřit jim nemůže. Kdo by pak nebyl cynický…
Čím byste byl, kdybyste se nestal moderátorem?
Asi historikem. Studoval jsem historii 20. století. Na začátku 90. let byla hodně „in“, protože do revoluce se vyučovala pod diktátem dialektického materialismu.
Začínal jste v rádiu, nebo v televizi?
V rádiu. Šel jsem na konkurs do Radia Clubu Hlasu Ameriky. Pak jsem pracoval v Evropě 2. Následovala první televizní zkušenost – na Primě jsem moderoval pořad SOS, odtud jsem odešel na Novu. Mezitím jsem začal pracovat na Radiožurnálu.
Na Nově jste moderoval nejdřív Áčko, což byla talkshow o životě, pak jste přešel na „politickou“ Sedmičku. Už čtyři roky moderujete publicistických Dvacet minut Radiožurnálu. Jak velký a v čem je rozdíl mezi moderováním takhle tématicky zcela odlišných pořadů?
Rozdíl je samozřejmě velký. Áčko bylo specifické tím, že do něj opravdu chodili lidé doslova z ulice. Pro mě ty čtyři roky byly neuvěřitelnou školou, jakým způsobem mluvit s lidmi, kteří nemají žádnou mediální průpravu. A myslím si, že to mi dalo základy umění vést rozhovor. Politické rozhovory se vedou vesměs s lidmi, kteří jsou mediálně zdatní, mají nějaký úmysl, kam chtějí rozhovor dovést, respektive nedovést. Kvalita takového rozhovoru je úplně jiná, klade to taky daleko větší nárok na to, co o předmětu rozhovoru víte.
Áčko předpokládá i něco jako sociální představivost a možná soucit. Měl jste někdy problém v přístupu k hostům?
Určitě. Mezi dalšími moderátory jsme si témata nerozdělovali, a tak i u mých hostů někdy docházelo k plačtivějším scénám. A já, jak to říct, nejsem prostě typ, který si dokázal před kamerou k někomu přisednout, položit mu ruku na rameno a zapříst s ním řeč, která by reflektovala stav, v jakém momentálně je. Někdy to situace vyžadovala. Ale tehdy to byla složka práce, která mi nevyhovovala. Je to jako všude jinde – u každé práce vám něco vyhovuje a něco ne.
Věřit, či nevěřit… politikům?
Změnily vás politické debaty v něčem? Jste třeba více cynický, nebo naopak zklamaný?
Jsem cynický. Jednou jsme mluvili s mým známým, psychiatrem, a já mu povídal, že prostě musím předpokládat, že mi všichni lžou. To asi není úplně hezké vyústění toho, jak se člověk vyvíjí při rozhovorech s politiky. Na druhou stranu to s sebou práce moderátora politických debat nese a ve chvíli, kdy budete předpokládat, že všichni mluví pravdu, tak se nedostanete dál. Zkrátka drtivá většina vašich respondentů se snaží realitu upravit.
Je někdo, komu byste mohl aspoň trochu věřit?
Těžko říct. Nemůžu nikoho označit, že rozhodně ne, ale zároveň za nikoho nemůžu dát ruku do ohně.
V jedné ze Sedmiček se vám údajně politici málem porvali. Změnilo se podle vás nějak výrazně za dobu, kdy publicistiku děláte, chování politiků?
Šlo o výměnu názorů mezi tehdejším senátorem Julínkem a nynějším hejtmanem Rathem…
…což přetrvává do dneška.
No právě, je to velice osobní a vyhraněný vztah, který nemůže skončit téměř jinak, než takhle. Nevybavuji si, že bych v české politice znal nějakou jinou dvojici, která by se tak moc neměla ráda. Co se týče chování – politici se zprofesionalizovali. Nedělají tak okaté chyby, nesnaží se tak okatě věšet veřejnosti a novinářům bulíky na nos.
Protože novináři to stejně zjistí?
Ano. Přesto, že to tak často nevypadá, oni se zkrátka zabývají věcmi veřejnými, společnými, a je potřeba, aby o tom společnost věděla. Nemělo by existovat utajování smluv, rozhodnutí, sestavení komisí a podobně. Tohle se posunulo. Před 10 lety by to, co je dnes standardem, nebylo myslitelné. Neříkám, že je to dnes dostatečné, ale k posunu došlo. Od letošních parlamentních voleb je to ještě víc jiné, protože do politiky se dostala spousta nových lidí, kteří se nechovají jako standardní politici. Pro mě je zajímavé pozorovat, jestli a jak je ostatní semelou a přimějou chovat se jako staří protřelí matadoři, nebo jestli zůstanou stejní.
Myslíte, že třeba dnešní stav, kdy v poslanecké sněmovně má většina jasnou převahu, se zklidní vášně?
To si vůbec netroufám odhadnout. Ještě totiž nedošlo na žádné lámání chleba. A až dojde, tak to teprve bude zajímavé. V koalici spolu zatím všichni souhlasí, vyjma pana premiéra a ministra financí. Ale pokud jedna ze stran koalice usoudí, že se jí něco nelíbí, tak se teprve uvidí, jak to dopadne.
Díváte se na přenosy ze sněmovny? Někteří diskutéři se do ní po volbách sice už nedostali, ale zůstali jiní – Rath, Paroubek, Jandák, Kalousek… Reagujete spíše třeskutým smíchem, nebo rezignovaným odporem?
Asi se nedá očekávat, že by ti služebně starší politici změnili způsob rétoriky. Někdy se dívám, ale mám pocit, že přítomnost kamer ČT prodlužuje jednání pléna, vede k tomu, že jsou tam řečeny mnohem větší nesmysly… Nevím, jestli by ku prospěchu věci nestačilo, aby šel přenos jen na internetu, že by se na to díval jen ten, koho to zajímá.. Ale to je jen osobní poznámka.
Může vás česká politika ještě něčím překvapit?
No, samozřejmě. To by byla hrozná nuda, kdyby mě nepřekvapovala :-)
Životopis Dvaceti minut Radiožurnálu
Nejdřív jste „Dvacítku“ vysílal sám, každý všední den, vlastně několik měsíců bez přestávky. To asi muselo být hodně vyčerpávající…
Ano. Ale díky tomu jsem byl vlastně stále „in“. Nejhorší bylo, když jsem dělal sám „Dvacítku“ a k tomu Události, komentáře na ČT. To už bylo opravdu hodně.
Snažíte si vytvořit osobitý styl moderování, dotazování hostů, který by vás odlišil od kolegů novinářů?
:-) to nedělám. Spíš sám sebe zpětně poslouchám. Pak je tu můj velký korektor a můj šéf Petr Dudek, vedoucí redakce publicistiky, který přesně popisuje veškeré chyby, které dělám. Když začal v rozhlasu pracovat, tak mi řekl: „Hele, myslím, že to děláš moc dobře. Odteď už ti budu říkat jen hnusný věci.“ Tak úplně to nedodržuje, ale fakt, že ho tady máme, naši práci hodně posunuje dopředu. Někdy je to totiž dost velká hra, dobře se připravit a taky všechny možné cestičky, kterými by politik mohl z odpovědi utíkat. Rozsáhlou přípravu pak můžeme při rozhovoru zužitkovat, aby politik opravdu odpovídal tak, jak se věci mají.
Je těžké dostat některé lidi k mikrofonu? Koho spíš – odborníky, politiky, umělce, sportovce…?
Někdy to těžké je. Především politici moc dobře vědí, kdy nemají přijít. Ve „Dvacítce“ jsou konfrontováni na poměrně velké ploše bez možnosti někam utéct nebo zaútočit na protivníka. Můžou zaútočit na moderátora, ale to body nenese. Pokud tedy moderátor neudělal zásadní chybu, kvůli které se politik necítí dobře. Ve chvíli, kdy se například na ministerstvu obrany děje nějaký problém a je vyhazován náměstek pro vyzbrojování, tak ministr obrany, nebo jeho předchůdce, moc dobře vědí, že teď zrovna nebudou chodit do studia, protože proč by se vystavovali otázkám moderátora. Rozumím, proč to dělají, ale nejsem za to rád a myslím si, že veškeré kultuře chování a zdvořilosti by prospělo, kdyby přišli a otázkám čelili.
Stalo se, že někdo třeba i opakovaně odmítl přijít do „Dvacítky“? Čím to vysvětlil?
To si nevzpomínám. Ani tak nejde o to, jestli přijít, ale kdy přijít.
Vysílá se „Dvacítka“ vždycky živě a z rozhlasového studia na Vinohradech?
Z 90 % ji vysíláme živě, zbytek je předtočený. Je to především kvůli času hostů. Zrovna dnes dopoledne (13. září) jsem předtáčel rozhovor s paní poslankyní Peake, protože jindy nemohla.
Á propos, viděl byste sám sebe někdy v budoucnu jako politika?
Vůbec ne.
Jako třeba váš bývalý kolega z Novy Radek John. Vím, že nová vláda má zatím dobu hájení, ale je něco, co byste panu Johnovi poradil?
Za prvé Radek John nemá dobu hájení. To je formální výmysl politiků. Jinak mi nepřísluší ho hodnotit, a ani bych mu nic neradil. Třeba Janek Kroupa ho hodnotit může, protože nedělá rozhovory s politiky.
„Dvacítka“ na cestách a na síti
Před letošními parlamentními volbami jste moderoval historicky první sérii 16 předvolebních debat Radiožurnálu – projel jste republiku. Můžete porovnávat. Jsou lidé hodně naštvaní na naše politiky? Kde víc? Pamatuju si, jak v Ústí nad Labem bylo „veselo“…
V Ústí to bylo přístupem ČSSD, která se rozhodla, že tam, podle našich informací, naveze zaplacené středoškoláky, kteří ještě ani neměli volební právo. To byla velice nestandardní situace, která se jinde neopakovala. Vzorek lidí, který na debaty přišel, není tak velký, aby se z něj dalo něco soudit. Šlo spíš o jednotlivce: v Liberci byl jeden divák naštvaný na Karla Schwarzenberga a dával to hodně najevo, na Moravě měli problém s místní ODS… Předvolební debaty byly do značné míry o místních tématech. Ale myslím, že o to zajímavější budou ty, které Radiožurnál odvysílá před komunálními volbami.
Snažili se vám politici „mluvit“ do práce?
Ne.
Tyto debaty byly dost srovnávány s předvolebními diskusními pořady ČT Otázky Václava Moravce. V čem byly jiné? Je vůbec možné je srovnávat?
Tím si nejsem úplně jistý. Rozhlas a televize jsou zcela jiná média. V rozhlase je naprostý důraz na mluvené slovo. Rozhodli jsme se, že v té hodině a půl dáme téměř polovinu času dotazům posluchačů/voličů. A podle jejich reakcí po odvysílání diskusí byla tahle volba dobrá. Debata měla najedou výrazně osobnější charakter – lidé se začali ptát na věci, které zajímaly je. Já se ptal na věci, které jsme si dali dohromady v redakci – velká témata, třeba jak chtějí politici zastavit zadlužení státu. Na ně mají politici odpovědi pečlivě připravené, protože se jedná o předvolební témata. Kdežto když se paní, bez urážky, z Horní Dolní zeptá na něco úplně nečekaného, co mě by nikdy nenapadlo, tak najednou vidíte, že se politik prostě odkope. Nebo taky ne, když je šikovný. A to je na způsobu vedení našich diskusí to zajímavé.
Takže teď čekáte, že to při debatách před komunálními volbami bude hodně na tělo?
Já v to doufám. Hodně se těším na debatu v Horním Jiřetíně. To je malinká obec, hlavním tématem budou těžební limity. Pikantní je, že tam nemá kandidátku ODS ani ČSSD – jsou tam jen komunisti a malá místní občanská sdružení, která kandidují v letošních komunálních volbách. Diskuse se bude konat v místním hostinci a kandidáti nebudou moct věšet svým spoluobčanům bulíky na nos, protože se všichni znají. To bude opravdu hodně zajímavé a já se na to fakt těším.
Český rozhlas debaty před květnovými volbami kromě svého vysílání přenášel také živě videopřenosem na internetu. Rozhlas tedy nebylo jen slyšet, ale i vidět. Myslíte, že tahle multimedialita k rozhlasovému vysílání patří?
To, že jsou vidět debaty, je v pořádku. Dokresluje to situaci na místě, rozšiřuje informaci, kterou má debata posluchačům přinést. U Dvaceti minut Radiožurnálu bych se bránil tomu, aby ve studiu byla přítomná webová kamera. Hodně hostů přichází do „Dvacítky“ s tím, že nemusí myslet na to, jak se tváří a že se můžou plně soustředit na to, co říkají. Kromě toho jsme rozhlas, takže bychom tomu vzali i kouzlo.
Radiožurnálí „Dvacítka“ je také na Facebooku a posluchači mají možnost se ptát vašich hostů i touhle cestou a nebo vám napsat, co si myslí. Jsou sociální sítě potřeba? Co si o nich myslíte?
Samé hrozné věci, skutečně. Asi je to dobrý doplněk pro možnosti dotazování posluchačů. Nechci to srovnávat s diskusemi na webech Radiožurnálu – ty pro mě nemají žádnou informační hodnotu. Tam ve jménu čehokoli a kohokoli píšou anonymní lidé, aniž by nesli jakoukoli zodpovědnost. Tohle já nečtu. Facebook je jen malinko osobnější. Někdo, už si nevzpomínám kdo, v souvislosti s Facebookem, SMS zprávami, maily a podobně řekl, že se ukomunikujeme k smrti. S tím souhlasím.
Jsou, nebo nejsou sociální sítě na úkor lidského kontaktu? Vy sám na Facebooku jste?
Nevím. A abych mohl být administrátorem Dvaceti minut Radiožurnálu na Facebooku, musel jsem si tam zřídit svůj profil, ale na rovinu – je mrtvý, vůbec ho nepoužívám.
Kolik posluchačů se aktivně zapojuje a posílá přes internet otázky pro hosty? Vytvořila se kolem „Dvacítky“ nějaká skupina stálých posluchačů a tazatelů, nebo se pokaždé ptá někdo jiný?
Na Facebooku máme asi 450 přátel, posluchačů je snad víc :-) Počet tazatelů záleží na tématu. Když přijde pan poradce předsedy vlády Roman Joch a řekne cosi o střílení gumových projektilů do davů, tak si pak týden píšu maily s posluchači a vysvětluju, proč jsem řekl to nebo to. Pak jsou témata, která podobnou reakci vůbec nezaznamenají.
Rodina, kolo a střílečky
Kdybyste dělal a žil jenom politikou, asi byste byl, lidově řečeno, zralý na „studená, teplá“. Při čem nejvíc relaxujete?
S tímhle problém nemám. Teď třeba se seberu, pojedu pro holky do školy a do školky a na práci už nemyslím. Jinak je známo, že rád jezdím na horském kole.
Máte dvě děti, jsou ještě malé, navíc jsou to holky. Přesto, umíte se s nimi vyblbnout?
To umím.
Přemlouváte manželku, že by to chtělo ještě chlapečka?
Neblázněte – to by pravděpodobně byla přímá cesta do blázince :-)
V čem se vám vaše dcery podobají?
Viktorka je podobná spíš mojí ženě, Róza zase mě a to nejen fyzicky. V jejím věku jsem taky k něčemu neprojevoval výrazný talent a ona to po mě asi „zdědí“: bude dělat spoustu věcí, bude umět sport a tak, od všeho bude umět kousek, všechno jí tak trošku půjde a až později se ukáže, kde jí to půjde nejlíp.
Vaříte? Umíte třeba svým dětem v případě nutnosti uvařit něco dobrého?
Ano, ale ne nic nějak složitého, protože komplikované věci mě nebaví.
Proč vás baví počítačové hry? Co v nich nacházíte?
Asi archetyp z dětství, vojáčci, střílečky.
Jste požitkář? V čem nejvíc? Chodíte třeba na masáže?
Požitkář moc nejsem. Masáže by se mi líbily, ale nemám na ně čas.
Co bude první věc, kterou uděláte po říjnových volbách?
To nevím. Ale pojedu dál.
Baví vás přemýšlet nad budoucností?
Plánování mi moc nejde.
Co bude dělat Martin Veselovský 13. září 2030?
To je dobrá otázka. Chtěl bych hodně jezdit na kole, hodně sportovat. Jestli se do toho obě holky opřou, tak nějaká vnoučata, o která bychom se s ženou starali… Tedy, to je příšerná představa, jak tady uvažuju o vnoučatech… :-) Pracovně nevím. Asi budu pořád vysílat, nemám ambice na řízení lidí. A jak už jsem řekl, s plánováním jsem fakt na štíru, nemám žádné velké sny. Teď mám pocit, že jsem na vrcholu, a uvidím, kam to půjde dál.
Děkuju vám za rozhovor.
Vysílání ČRo 1 – Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu (Čechy, Vysočina, jižní Morava, Zlínsko, Ostravsko).
Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.
