Je jí čtrnáct, přesto pracuje víc než průměrný Evropan
Podle údajů Mezinárodní organizace práce je na světě 215 miliónů pracujících dětí. Statistika však počítá jen ty, které dostávají – i když minimálně – zaplaceno. Ve skutečnosti je jich dvacetkrát víc, než je celkový počet obyvatel v České republice. Počet těchto novodobých dětských otroků se ani v posledních letech údajně výrazně nesnížil. Může za to chudoba, která vyhání z domovů za prací už i malé děti.
„Jmenuji se Efi a je mi 14 let,“ představuje se mi stydlivě mladičká dívenka, kterou potkávám v pouličním bufetu v indonéském Denpasaru. Myje tady nádobí.
Ruce má až po lokty ponořeny ve studené, mastné vodě. Je mi jí líto. Můj průvodce Made mi vysvětluje, že je to v Indonésii běžné. Chudí rodiče prostě posílají do práce i malé děti.
„Její rodiče sem přišli a nabídli Efi k práci. Nejsou to žádní přátelé. Nemají peníze, jsou chudí,“ přibližuje. „Měsíčně jim za ni platíme 75 tisíc rupií. Nepodepsali jsme žádný kontrakt, platíme jí na ruku. A kdyby chtěla, může kdykoliv odejít.“
To ale asi nemůže. Rodiče, kteří pracují na stavbách jako pomocníci, peníze, které Efi vydělá, potřebují. Mimochodem v přepočtu dělá měsíční plat Efi asi 160 českých korun.
Dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu
Moc si takový život neumím představit. Zvědavě se tedy dívky ptám, co dělá, když má volno. Otázkou na volný čas ji evidentně překvapím. „Buď spím, nebo odpočívám,“ krčí rameny.
Nedošlo mi, že pracuje včetně sobot a nedělí, a to12 hodin denně. Po šesté večer se jí už asi nechce běhat po okolí s míčem.
Nedá mi to nevzpomenout si na své mládí. V jejím věku mi rodinné příjmy těžkou hlavu jistě nedělaly. Spíše jsem to byla já, kdo ji dělal rodičům. Už tenkrát jsem však snila o tom, čím budu.
Ptám se tedy na budoucnost i Efi. S uzarděním mi odpovídá: „Chtěla bych se naučit vařit. Budu-li mít peníze, otevřela bych si restauraci.“
Dětská práce problém chudoby neřeší, naopak
Tím, náš rozhovor končí. Volají ji do kuchyně, kde hora nádobí opět porostla. Můj průvodce Made se mi pak snaží vysvětlit, jak to v Indonésii chodí.
„Hodně rodin v Indonésii to tak dělá – posílá děti pracovat,“ upozorňuje. „Madura, odkud Efi pochází, je přelidněná oblast a není tam pro všechny práce. Hodně lidí proto přijíždí na Bali a pracuje tady, stejně jako jejich děti. Rodiny potřebují jídlo. Peníze na školné pro děti není, a tak místo do školy chodí pracovat.“
Indonéská vláda nemůže s tímto trendem nic dělat. Nenabízí totiž žádné jiné řešení, sociální dávky tady neexistují. Chudoba se však dětskou prací nevyřeší. Děti, které nejsou vzdělané, totiž nezískají dobře placenou práci a z kolotoče strádání se nikdy nedostanou ony ani jejich děti.
Potkat na Bali pracující děti není vůbec těžké. „Dětská práce na Bali není tabu, místní ji nepovažují za nic nevhodného,“ upozorňuje reportérka Kateřina Procházková v rozhovoru s Vladimírem Krocem. Ten se jí zeptal také na to, v jakých odvětvích se na Bali dětská práce uplatňuje nebo jaké mezinárodní konvence vlastně dětskou práci zakazují.
