Za zlatem do Austrálie mířili dobrodruzi, dnes sem láká turisty
Není to tak dávno, co v Austrálii představili největší zlatou minci na světě. Do peněženky by se vám nevešla a hodit byste si s ní také nemohli. Váží totiž jednu tunu. I díky tomu má nominální hodnotu milión australských dolarů. Obří platidlo s hlavou královny na rubu a klokanem na líci vyrobili v Královské mincovně v Perthu, která je jednou z nejvyhledávanějších turistických atrakcí v zemi.
O mincovně v australském Perthu si toho nikde moc nepřečtete. Kvůli nevyjasněným majetkovým sporům si podle místních každý třikrát rozmyslí, než aby vydal publikaci o této výjimečné budově s více než stoletou historií. Ale samoty si tady rozhodně neužijete. Až na pár dní v roce je tady stále otevřeno, což znamená stále plno.
„Vítám vás v Královské mincovně, jmenuju se Rob a jsem vaším průvodcem,“ představuje se zhruba 40členné skupině turistů mladý muž s černými vlasy vyčesanými dozadu, ostrými rysy a tváří kovboje z televizní reklamy. Ostatně tak nějak mohli vypadat dobrodruzi, kteří se v dávných časech vydávali do suché a vyprahlé krajiny hledat zlaté nugety.
Mincovna tu funguje více než 100 let
Tím vlastně historie této slavné mincovny začínala. Zlata bylo stále víc a víc, a lidí v západní Austrálii tedy také. Během druhé poloviny 19. století se počet obyvatel zosminásobil. Jenže zatímco zlata bylo hodně, peněz, které by za ně horníci směnili, aby pak mohli kupovat další zboží, už bylo v Perthu a jeho okolí málo.
Místní proto požádali o pomoc administrativu ve Velké Británii. Ještě na konci 19. století v Perthu otevírali pobočku londýnské Královské mincovny.
Royal Mint v Perthu, kde se razí mince i medaile pro celý Commonwealth, to jsou hlavně dílny. Pak také třeba výstavní síně nebo obchody. Ale tam už průvodci, jako je i „náš“ Rob, návštěvníky nevodí.
Snadné zbohatnutí nečekalo každého
Namísto toho přicházíme na dvorek o velikosti zhruba 10 × 5 metrů, se starým bicyklem, plechovou ledničkou zavěšenou na suchém stromě, krumpáčem, několika bedýnkami a plátěným stanem. Tak nějak vypadal přírodní byt tehdejších zlatokopů. Jen ti nejšťastnější ho opouštěli se zlatým nugetem jako dva sourozenci, kteří si museli přivést koně, aby těžkou hroudu dostali ze země.
Vidina snadného zbohatnutí byla v té době lákavá. Na břehu Austrálie se vyloďovali stále noví a noví dobrodruzi. Jenže jaké bylo zklamání, když zjistili, že o zlato nezakopnou na ulici, sotva vystoupí na břeh.
Cesta dál do vnitrozemí v sobě skrývala desítky dnů ve vedru, prachu a špíně, s minimem vody, a tak stejně jako bylo v zemi dost zlata, bylo dost i těch, kteří už se nikdy nevrátili.
Místní zlato na kvalitě neztrácí
„Méně dobrodružný, ale přece jen bezpečnější způsob zbohatnutí zaručovala dobře placená práce v dolech,“ pokračuje Rob ve své interaktivní exkurzi, když skupinu turistů posadí, tak jako v kině, před své pódium. Roztavení zlata, jeho odlití do formy, následné ochlazení a vyndání cihličky – coby ukázka práce v důlní tavírně – je jeho mistrovským kouskem.
Návštěvníci žasnou a spontánně tleskají. Vidí zlato, které, jak říká Rob, ani po 17 letech a několika tisících takovýchto pokusů neztrácí na kvalitě. „To, co držím, je 360 tisíc dolarů,“ směje se průvodce.
Zdejší pamětníci nicméně připomínají, že určité množství zlata, ať už tady v tavírně, nebo jinde v mincovně, během práce s kovem uniká. Když se totiž v roce 1999 před oslavami 100. výročí založení Královské mincovny pustili zaměstnanci Royal Mint do čištění stěn, seškrábali jen z výparů zlata za 18 tisíc australských dolarů.
Zvětšit mapu: pobočka londýnské Královské mincovny v Perthu vznikla na konci 19. století
