Netradiční muzeum připomíná královnu francouzského šansonu
Zveme vás do zcela výjimečného muzea. Zpěvačka Edith Piaf je pojmem nejen ve Francii, ale prakticky na celém světě. Není proto divu, že královna šansonu má i své pařížské muzeum. Ostatně v Paříži strávila prakticky celý život. Není to muzeum jen tak ledasjaké.
Zdolám ještě pár posledních schodů a jsem tu – ve čtvrtém patře. Podívám se na cedulky na bytech a za chvíli najdu, co hledám. Na jedné z cedulek stojí napsáno Muzeum Edith Piaf. Nevěříte, že jdeme do muzea? Ale ano.
Přijde mi otevřít Bernard Marchois, který muzeum vede už čtyřicet let. Ještě než se stačím rozkoukat, tak mi ukazuje, co je tady všechno k vidění.
„Tady je divadelní kostým. Je trochu neobvyklý, Edith Piaf obyčejně nosila trochu jiné. Vidíme tu dopisy a závěť. Na druhé straně, když se otočíte, jsou její boty, kabelka a rukavice Marcela Cerdana a šaty, které dostala od Georgese Moustakiho,“ vysvětluje mi Bernard Marchois.
Nevím, kam s očima. Všude je na co se dívat. Nejpozoruhodnější však je celý koncept muzea. Jeho prohlídka je totiž možná pouze po předchozím telefonickém objednání. Pak dorazíte do ulice Crespin du Gast, což je kousek od stanice metra Menilmontant, vlastně nedaleko známého hřbitova Pére Lachaise.
Tak trochu jiné muzeum
Když si sjednáváte schůzku, tak zároveň dostanete i kód. Ten vyťukáte, ocitnete se v jakési hale před skleněnými dveřmi, a pokud si dobře zapíšete i druhý kód, dostanete se i přes ně. Na dvoře zabočíte doleva. Když jede výtah a netrpíte klaustrofobií, můžete to risknout takhle. Nebo jako já vyrazit po schodech. Jsou to jen čtyři patra. A pak už jste v muzeu.
„Muzeum vzniklo tři roky po smrti Edith Piaf. Měli jsme pocit, že už se o ní tolik nemluví, že se na ni pomalu zapomíná. Zemřela v roce l963 a muzeum bylo založeno v roce l966. A proč tady? Protože právě tady více než rok bydlela, když byla mladá. Já si ji samozřejmě dobře pamatuji, mám všechny její desky, miloval jsem ji,“ vysvětluje Bernard Marchois, který byt, když byl na prodej, koupil.
Ve stejném domě si pak našel bydlení i pro sebe, a tak mu to náramně funguje. Když se někdo ohlásí, tak vlastně přejde jen přes chodbu. Otevřeno je tři dny v týdnu. A pozor – muzeum je zcela zdarma.
Bernard Marchois už tady provádí milovníky Edith Piaf více než 40 let. Napsal o ní dvě knížky, zná každý detail jejího života a zcela určitě i každý obraz, dopis nebo mapku, které jsou tady k vidění. Bernard Edith Piaf zřejmě stále miluje.
147 centimetrů plných hudby
„Piaf – to je především hlas, zvláštní, nezaměnitelný. Ale byla to také výrazná osobnost, která neměla lehký život,“ dodává Bernard a říká, že zájem o zpěvačku znovu vyvolal film La Môme. Bernard ví dobře, že se točil v Praze, a má pro něj jen slova chvály, stejně jako pro hlavní protagonistku.
„Marion Cotillard hrála vlastně dvě role: mladou Edith a pak také stejnou ženu na konci života. Zahrála ji opravdu geniálně, naprosto skvěle,“ soudí Bernard.
Muzeum, to jsou vlastně jen dvě místnosti, ale doslova přecpané vším, co zpěvačce patřilo nebo co ji připomíná. A co na mě udělalo největší dojem? Plyšový medvěd, kterého dostala od svého manžela a který je úplně stejně velký jako ona.
Hoví si spokojeně na křesle, hned vedle plakátu Edith Piaf v životní velikosti. Samozřejmě všichni víme, že Edith Piaf byla menší postavy, ale reálná velikost – jak medvěda, tak i zpěvačky – vás překvapí. Sto čtyřicet sedm centimetrů.
