Zákazníci španělského hudebního obchodu? Šamani i Leonardo DiCaprio
Nejznámější barcelonská třída vás doslova ohluší – tiché jsou snad jen tamní lidské sochy. Jinak tam rachotí autobusy, mezi kterými kvílejí motorky, na stromech štěbetají papouškové a hádají se s kanárky v klíckách malých pouličních zverimexů. Do toho povykují skořápkáři a jejich kumpáni. Uprostřed téhle vřavy však stojí malá oáza.
Barcelonská La Rambla je rušná třída plná místních. V dnešní době tu je snad ještě víc turistů. Rušná byla určitě i v roce 1900, kdy v její horní části, v domě číslo 129, otevřel José María Llobet obchod s notami a hudebninami.
Vítá mě stará, ale stále stejně krásná múza vyvedená pískováním na skle vstupních dveří. Z kanceláře v mezaninu sestupuje pan Luis Castelló Llobet, vnuk zakladatele ze staré katalánské rodiny.
Předvádí mi zvláštní nástroj. Omlouvá se, že je nenaladěný – struny totiž nejsou kovové. Obchod je zvláštními nástroji vyhlášen.
Některé z nich bývají využívány ke zvláštním účelům – například pro meditaci. Proto do obchodu chodí nejen hudebníci, ale třeba také šamani. Dříve přitom šlo o úzce zaměřený hudební obchod.
Interiér odolal zubu času
„Ze začátku se obchod věnoval výhradně prodeji not a partitur. Pro výuku a pro orchestr konzervatoře a lycea. Jsme jedním z nejstarších obchodů v Barceloně, stále ta samá rodina,“ chlubí se pan Llobet.
Tenhle úzký, ale hluboký krám si skutečně zaslouží své vznešené řecké jméno „emporión“. Stěny jsou obloženy několika patry tlustých kožených knih. Pan Llobet, který sám hraje na klavír, s péčí jednu z nich vytahuje.
„Ve skutečnosti to nejsou knihy, jsou to schránky, do kterých ukládáme noty, pěkně uspořádané – piano, bicí, strunné i dechové. Takhle archivujeme všechny noty,“ ukazuje pan Llobet.
Vše je tak, jak bylo, i múza na skle vstupních dveří odolala demonstracím a oslavám vítězství fotbalové Barcelony. Pan Llobet je na to pyšný. Stejně jako na zvučná jména hvězd, které jeho obchod navštívily.
V obchodě prodává od svých 14 let
Na samém konci obchodu bývala malá fotografická dílna. I dnes je to tmavá komůrka. Svítí z ní čtyři oči. Za štosy klasických černých desek se schovává drobná vitální dáma. Na židličce s polštářkem čenichá její společník, ratlík.
„Můj otec tady začal prodávat břidlicové desky, 78 otáček. Zemřel ještě před tím, než nastoupil vinyl. Na tom se hodně prodávala zarzuela, španělská opereta. Dnes tu mám hlavně klasickou hudbu a operu,“ říká starší dáma.
Paní Leocadia – prý jí mám říkat Leo – tu byla poprvé už před 75 lety, v břiše své maminky. Prodává tu od 14 let. Stala se odbornicí a umí odpovědět na řadu otázek.
„Která nahrávka je lepší? Tahle, nebo ta druhá? Na podobné otázky vždy odpovím podle toho, která mně přijde lepší. Mnoho lidí je podezřívavých a vezmou si tu druhou. Takže pak odpovídám opak,“ popisuje s úsměvem.
Prodejna jde s dobou
Shodujeme se na tom, že prodávat je umění. Leo si vzpomíná na řadu zákazníků – hudebníků, ale třeba i na herce Leonarda DiCapria, který tu udělal velkou útratu. Jenže tržby klesají. Nepřítelem hudebního emporiónu je pokrok: CD, kopírky a internet.
Obchod se proto snaží jít s dobou. Právě proto kdysi rozšířil sortiment o hudební nástroje. A i proto přijímá majitel, pan Luis Castelló Llobet, mladší spolupracovníky.
„Je toho spousta, na co se jich musím zeptat. Lépe se vyznají v AC/DC, v Nirvaně a tak dále, to už je mi trochu vzdálené. A pomáhají mi i s nákupy,“ vysvětluje.
V době, kdy se dá ledacos okopírovat nebo stáhnout z internetu, mohou tady, v hudebním emporiónu, nabídnout věci, které se jinde těžko hledají. Odbornou radu, lidský přístup a kromě toho také více než stoletou tradici – v prostředí, které člověka povznese.
Zvětšit mapu: obchod na španělské třídě La Rambla vznikl už na začátku 20. století
