Uprchli z Československa. JAR na tom vydělala
Tisíce československých emigrantů pomáhaly budovat Jihoafrickou republiku. Po roce 1968 totiž do JAR odešlo velké množství expertů a vysokoškolsky vzdělaných lidí. Dodnes se řada z nich schází a vzpomíná na rodnou zemi.
Srdečné přivítání, přípitek na úvod a posezení u táboráku u Bártů může začít. Sedím spolu s několika muži a ženami na terase domu stojícího zhruba na půli cesty mezi Johannesburgem a Pretorií, tedy hlavním městem Jihoafrické republiky. Ta se po okupaci naší země v srpnu 1968 stala novým domovem celkem pro pět tisíc Čechoslováků.
„Šli jsme po Václavském náměstí nahoru směrem k rozhlasu. Ruské tanky měly za úkol masu lidí zastavit. Vojáci začali střílet nad naše hlavy, tak jsme padli na dlažbu a chvíli bylo ticho. V mé mysli se tenkrát objevila myšlenka: Tohle zřejmě ještě nějakou dobu potrvá,“ vysvětluje rozhodnutí odejít náš hostitel, 69letý Bohuslav Bárta.
Ostatní se hned přidávají. „Začátky v JAR byly pro nás jednodušší, tato země totiž přijímala pouze profesionály,“ vzpomíná jedna z Češek.
Do JAR se dostal vlastně náhodou
„Řekli nám, že je tu politický systém, s nímž nemusíme souhlasit. Jestliže se nám tu prý nebude líbit, můžeme klidně odletět hned druhý den zpět. Zpáteční letenku si však už musíme zaplatit sami,“ vzpomínají Zdeněk Svoboda, původním povoláním stavební inženýr, Olga Svobodová nebo paní Jana, která mimo jiné vydala knížku pro děti.
Na minulost vzpomíná samozřejmě i pan Bárta, který prý původně chtěl odjet do Skandinávie. Na Severu však tehdy nechtěli inženýry, proto hledal uplatnění jinde. Zkoušel i Kanadu, ovšem možnost získání povolení k pobytu, jak se říká, prošvihl o pouhé tři dny. Nakonec tedy jeho volba padla na JAR.
„Má první otázka zněla: jakou řečí se tam mluví? Říkali mi: anglicky a takovou podivnou holandštinou,“ líčí Bohuslav Bárta. Jak přiznává, s jazykem v nové vlasti bojoval ještě asi tři roky. Naštěstí se díky svému vzdělání a znalostem rychle stal vyhledávaným expertem na vodní hospodářství. V JAR dokonce postavil největší přehradu svého druhu.
Vodnímu inženýrství zůstal věrný téměř 17 let, dalších osm pak působil na univerzitě v Johannesburgu. Své zkušenosti předává dodnes, i když v privátní sféře. Jeho další životní láskou se stalo cestování, a to nejen po samotné, jak říká, nádherné Jižní Africe.
Více než politická situace v Česku je zajímá jihoafrické dění
Pochopitelně mne zajímá, jak se dnes s odstupem dívají na rodnou zemi. Zda jim nechybí nebo zda dokonce neuvažují o tom se do ní vrátit.
„Uvítal bych, kdybych se mohl každý rok vrátit tak na dva měsíce,“ říká pan Svoboda. Někteří z emigrantů ovšem stále těžce nesou skutečnost, že se jim český stát neomluvil za nespravedlivé tresty. Komunistické soudy je totiž za opuštění republiky v nepřítomnosti odsoudily až na tři roky vězení.
„Není to něco, proč by se člověk měl vracet. Česká republika sice dřívější rozhodnutí zrušila, ale neomluvila se nám,“ podotýká paní Jana.
Většinou se do rodné země, i když jen na krátký čas, vracejí. Stejně tak sledují dění u nás, i když, zcela pochopitelně, je zajímají především domácí události. Zejména co se může stát po smrti Nelsona Mandely.
„Jde o hodně, bude se rozhodovat o samotném charakteru země,“ soudí. Doufají však, že k žádným násilnostem nedojde a oni si nebudou muset opět hledat nový domov.
Zvětšit mapu: do JAR v roce 1968 prchaly tisíce Čechoslováků
