Tisíce Turků položily život za Rakousko-Uhersko
Asi každý zájemce o historii už někdy slyšel, jakou hrozbu představovalo v minulosti Turecko pro rakouské mocnářství. Osmanská armáda opakovaně obléhala dokonce i samotnou Vídeň. Daleko méně se ví, že o nějaká dvě století později naopak houževnatí Turci Rakousku-Uhersku pomáhali, a to za první světové války v boji proti Rusům.
„V roce 1916 měly centrální mocnosti nedostatek vojáků proti Rusům. A tak jim vrchní turecký velitel Enver Paša nabídl, že do východní Evropy pošle své pěchotní jednotky,“ vysvětluje v Istanbulu badatel Altay Atli, proč se do Evropy vydalo za zvuků osmanské vojenské hudby nějakých 130 tisíc Turků.
„Do Haliče na území dnešního Polska dorazili první z nich v létě 1916. Tam také zažili největší boje po boku Němců a Rakušanů válčících proti Rusům,“ dodává.
O krvežíznivých Turcích ohrožujících křesťanskou Evropu se dříve psaly desítky románů, pohádek i básní. O tom, že v jiné době Turci Evropu naopak chránili, se neví skoro nic. „Byli to jedni z nejlepších vojáků osmanské říše. Turecké velení se chtělo blýsknout, a tak poslalo do Evropy své nejlepší muže,“ upozorňuje Altay Atli.
Jedni z nejlepších vojáků své doby
Další historik, tentokrát rakouský profesor Manfried Rauchensteiner, to potvrzuje. „Byli to dobří vojáci, což dokázali i během nasazení na Kavkaze nebo na Blízkém východě. Tvrdé nátury s fanatickou povahou. Měli také velkou úctu k nadřízeným a poslušně dodržovali rozkazy. Jejich vojenské chování proto bylo naprosto bezproblémové,“ vysvětluje ve Vídni přední expert na dějiny 1. světové války.
Velká část rakousko-uherských vojáků přitom v té době měla s kázní určité problémy. Docházelo také k četným dezercím, a to i mezi Čechy. Za cenu vysokých ztrát zacelovali mezery v bojových liniích právě Turci.
„Vedli si velmi dobře, měli ale také mimořádně vysoké ztráty. V Haliči přišli o patnáct tisíc mužů. To je na dvě divize opravdu hodně,“ říká turecký historik Mesut Uyar.
Řada z nich válku nepřežila
Mnoho zraněných a nemocných vojáků se z bojiště převáželo k dalšímu ošetření do vnitrozemí. Všichni stejně nepřežili, a tak jen v České republice turecká ambasáda dodnes pečuje o hroby asi tisícovky osmanských vojáků.
Ti, kteří zůstali naživu, si z Evropy odvezli mnoho nových dojmů. Badatel Mesut Uyar mluví o vojenských zkušenostech: „Například si u Němců osvojili systém úderných jednotek, který dosud Osmanská říše neměla. Také se Turci vůbec poprvé dostali do kontaktu s chemickými zbraněmi. Takže si oblékali dosud neznámé plynové masky a další ochrannou výstroj.“
Altay Atli zase mluví o lidské stránce: „Působili na území s úplně jinou kulturou. V hustě obydlených oblastech byli v kontaktu s místními Poláky, ale také s vojáky z Německa a z celé rakousko-uherské říše. Ze zápisků těchto vojáků vyplývá, že si to užívali. Každému třeba nesedla evropská strava a mnozí také nechápali místní zvyk pořád popíjet kořalku. Celkově však byli spokojení. Dokonce navazovali vztahy s místními děvčaty.“
