Zambijským dětem k lepší budoucnosti pomáhají i Češi
Africké Zambii se v našich médiích nedávno dostalo o dost větší pozornosti, než je obvyklé v případě natolik vzdálené a chudé země. Důvodem bylo zatčení tří Čechů za vyfotografování modelu letadla před vojenským areálem v Lusace.
Diplomatická šarvátka vrhla stín nejistoty na budoucnost českých rozvojových projektů v Zambii. Češi se přitom snaží v této zemi nezištně pomáhat už dlouhé roky. Rozhodně to platí o Martině Havlíkové, která se stará o děti v chudinské čtvrti zambijské metropole.
„Naším cílem je připravit děti na formální vzdělávání. Učíme je číst, psát a počítat. Máme děti v různých věkových skupinách a na různých úrovních dosaženého vzdělání. Máme tu třeba děti, které vychodily šest ročníků a v podstatě jsou negramotné. Měli jsme dokonce i patnáctiletou slečnu, která ani neuměla abecedu. Měla vychozené asi tři ročníky, ale ze školy odešla, protože se vdala,“ popisuje Martina.
Svoji současnou profesi mi mladá a viditelně kurážná žena přibližuje během cesty křivolakými zablácenými uličkami lusackého slumu Chibolya. Blížíme se od benzínové pumpy, místa našeho srazu, k malému otevřenému domku o jedné místnosti, kde se odehrává výuka a socializace mladých obyvatel chudinské čtvrti. Je jich tady asi šedesát a podmínky jsou velmi spartánské.
Některé z dětí neumí ani číst a psát
Martině s výukou pomáhá jediný nekvalifikovaný učitel, dobrovolník David. Ambice zdejších dětí jsou nicméně vysoké. Ty, které se mi nadšeně představují, sní o kariéře pilota nebo pilotky, doktora i právníka.
Vzdělávání desítek dětí lusacké ulice mezi pěti a šestnácti roky je dílem malé české organizace zvané Njovu neboli Slon. Zdejší výuka má fungovat jako přípravka na klasickou školu, ze které řada zdejších návštěvníků vypadla kvůli bídě.
Části z nich má k návratu pomoct program adopce na dálku. Předpoklady pro okamžitou změnu k lepšímu tady má většina žáků, která podle Martiny umí alespoň trochu číst a psát.
„Potom tu máme menší skupinu, kterou učíme základy úplně od začátku. Nejdřív se učí, jak držet tužku a podobně. Postupně abecedu. Většinou nemají žádné sociální ani hygienické návyky, takže se s nimi musí začínat opravdu od začátku,“ vysvětluje dobrovolnice.
„Problémem navíc je kvalita učitelů. Děti tu totiž mohou postupovat do vyššího ročníku bez toho, aniž by měly určitou úroveň. Takže se pak stává, že děti, které jsou v sedmém ročníku, třeba ještě neumí číst a psát,“ upozorňuje.
Spletli si ji s drogovým dealerem
Martina s kolegy teď řeší stavbu nové školy a centra pro mládež o pár bloků dál, protože u staré budovy nastaly spory kolem vlastnictví pozemků. Ve slumu Chibolya tráví křehká dívka hodně času. Tedy ve dne. Po setmění to může být v sídle připomínajícím velkou vesnici drsnější.
„V Chibolyi bych popravdě nebydlela. A rozhodně bych tady nebyla po setmění. Stahují se sem drogoví dealeři a je tady problém s alkoholismem. Jinak se tady pohybuju sama a nebojím se. Samozřejmě nevylučuju, že se může cokoliv stát, ale to se může stát i kdekoliv jinde,“ říká Martina.
Zároveň dodává veselou historku: „Jela jsem autobusem a lidé se ptali, kam jedu. ‚Navštívit kamaráda,‘ odpověděla jsem. Oni na to: ‚To ti tak budeme věřit, ty určitě jedeš koupit drogy.‘ Nechtěli si to nechat vymluvit, tak jsem nakonec řekla: ‚Dobře, máte pravdu, jsem drogový dealer.‘“
Do Zambie se dostala vlastně náhodou
Martina rozhodně nenaplňuje představu humanitární pracovnice, která si žije uprostřed bídy na vysoké noze. Co přimělo mladou ženu k tomu, aby přerušila studium univerzity a vydala se do vzdálené země pomáhat a skromně žít? Konkrétní odpověď se hledá těžko. Zkrátka za tím zřejmě byly jisté vnitřní pohnutky.
„V Zambii jsem už permanentně rok a půl. Jako dobrovolník už jsem pracovala u organizace Humana People to People. S nimi jsem byla na šest měsíců v Indii. Potkala jsem se tam se dvěma českými holkami, které byly na projektu v Zambii. Když jsme se vrátili, chtěla jsem pokračovat v rozvojové práci,“ vzpomíná.
„Chtěli jsme poskytovat vyšší vzdělávání buď ve formě řemeslných kurzů, nebo podpory na vysokých školách. To je vlastně náš další projekt v západní provincii, který je financován Českou rozvojovou agenturou. Jde o řemeslné kurzy pro zranitelné děti a sirotky,“ upozorňuje.
„Pak jsme se shodou okolností dostali k tomuto projektu. Je to tak trochu převzatá myšlenka, podobný projekt tu už existoval v jiné chudinské čtvrti,“ říká Martina.
Projekt je nízkonákladový
Pokus o výchovu a vzdělání desítek zambijských dětí v chudinské čtvrti má skromné náklady. Dělí se o ně český stát, který přispěl na novou budovu, různí sponzoři i drobní dárci školních pomůcek.
„Většinu školních potřeb dostáváme z České republiky,“ potvrzuje dobrovolnice. „Vždycky když sem někdo jede, tak nám něco doveze. Pastelky, tužky. Máme jednoho velmi hodného pána, který nás pravidelně podporuje už od začátku.“
„Jinak tenhle projekt v nejnižší úrovni nic moc nepotřebuje. Samozřejmě, kdybychom měli lepší financování, tak by se to hodně pozvedlo. Chtěli bychom totiž, aby děti pravidelně dostávaly aspoň nějaké svačiny – přinejmenším čaj a nějaké vysokonutriční potraviny, které by jim dodaly energii na ráno,“ doplňuje.
Projekt na první pohled působí nízkonákladově. Je to opravdu obdivuhodné. „Naučili jsme se dělat za málo peněz hodně muziky,“ uzavírá Martina.
