Před lety po sobě mohli střílet. Teď je sblížil sport

Před 18 lety stáli na opačné straně jednoho z nejhorších etnických konfliktů, co kdy svět zažil. Dneska spolu nastupují v jednom volejbalovém týmu a přátelí se i mimo palubovku. Londýnské paralympiády se zúčastnili i dva kamarádi ze rwandského týmu ve volejbale sedících. Co mají kromě přátelství společného? Lásku ke sportu a vlasti a chybějící levou nohu.

„Jean Rukundo s číslem čtyři posílá měkkou nahrávku a Dominique Bizimana s jedničkou smečuje nechytatelně míč na soupeřovu polovinu!“

Celkem běžný obrázek z paralympijských klání, i když nechytatelné smeče spíš dopadají na stranu rwandských outsiderů. Situace je mimořádná z toho pohledu, že po sobě před necelými dvaceti lety Dominique s Jeanem dost možná stříleli. 36letý Tutsi Dominique dokonce nezasvěcené balamutí historkou, „že to byl určitě ten hutuský padouch Rukundo, kdo mu ustřelil dolní část levé nohy“.

Sport je sblížil

„Okamžitě jsem zapomněl, že jsme stáli na opačných stranách konfliktu. Stal se tehdy v roce 2001 mým přítelem. Moc jsem ho do týmu potřeboval a společně jsme ve Rwandě dělali sportu reklamu. Byl to vlastně první chlapík, kterého jsem potkal a hned jsem si pomyslel: Tohohle ‚tvrďáka‘ chci do týmu,“ říká.

Ve rwandském volejbalovém týmu hrají na paralympiádě v Londýně příslušníci kmene Hutu i Tutsi

Dominique Bizimana je takovou rwandskou renesanční osobností. Byl zřejmě jediným šéfem národního paralympijského výboru na londýnských hrách, který propotil tričko coby aktivní sportovec. Byl to právě on a jeho hutuský kamarád Jean, kdo rwandský volejbal sedících vytvořili vlastně úplně na zelené louce.

„Teď jsme všichni dohromady pyšní, že jsme Rwanďané. Vláda nám dala dobrý příklad a my tady ukazujeme národní jednotu dosaženou díky sportu. Ten má úžasnou sílu sbližovat lidi,“ potvrzuje Dominique starou známou pravdu, která má ve rwandských podmínkách pořádně hluboký význam.

„Moje děti Dominika dobře znají a říkají mu strejdo. Moje žena ho má taky ráda a Dominikova manželka má zase ráda mě,“ vysvětluje lámanou angličtinou celý hutusko-tutsijský kamarádský propletenec Jean Rukundo. Ač sám Hutu, drtivou většinu rwandské genocidy strávil na útěku před vraždícími komandy. Jeho manželka je totiž Tutsijka.

Jeanovi utrhla na hlídce exploze miny celou nohu. Na jeho vitalitu by však obdivně hleděl leckterý dvounohý jedinec.

Ve rwandském volejbalovém týmu hrají na paralympiádě v Londýně příslušníci kmene Hutu i Tutsi

V Riu to prý rozbalí

„Díky sportu jsme konečně jednotní. On je můj bratr a je úplně jedno, že bojoval na straně rebelů z RPF, zatímco já byl ve rwandské armádě. Když spolu hrajeme volejbal, lidé vidí, že jednota není vymyšlená. Přichází k nám čím dál tím víc lidí a chtějí se přidat,“ vysvětluje.

„Je to poprvé, co hrajeme před takovým publikem. V prvním zápase nás to úplně ochromilo. Spíš jsme se rozhlíželi, než hráli. Máme velkou radost, že jsou diváci na naší straně!“ neskrývali své nadšení z londýnských her.

Rwandští volejbalisté jsou prvními reprezentanty subsaharské Afriky, kteří se na paralympiádu kvalifikovali. V Londýně je tisíce hlučně fandících lidí napřed dost zaskočily, ale postupně Dominique a spol. ukázali, co v nich je. Rwanďané se do Británie přijeli hlavně otrkat. Už teď však slibují: „Za čtyři roky to v Riu pořádně rozbalíme!“


Zvětšit mapu: během konfliktu ve Rwandě v roce 1994 zemřelo 800 tisíc lidí

autor: Jiří Hošek
Spustit audio