Děti českých krajanů v Londýně neztrácejí kontakt s češtinou
Roztomile žvatlající drobotina, nezvykle klidní rodiče, přátelská atmosféra. Tak to vypadá každou sobotu dopoledne uvnitř jednoho nenápadného kostela v severním Londýně. Právě tam má své sídlo Česká škola bez hranic, kterou navštěvují děti z česko-britských manželství nebo potomci Čechů žijících v Anglii. Společný jmenovatel je jasný – snaha, aby si ratolesti udržely nebo rozvinuly znalost českého jazyka, případně neztratily kontakt s českým školním prostředím.
Jsme v kostele sv. Máří Magdalény ve čtvrti Islington. Celé to tu připomíná happening, atmosféra je uvolněná.
„Děti chodí od pondělí do pátku do anglické školy, kde jsou na ně kladeny velké nároky. A my si opravdu přejeme, aby sem i přesto v sobotu přišly,“ vysvětluje Blanka Jaurisová, proč se zdejší škola škole vlastně příliš nepodobá.
Blanka Jaurisová má na starosti několik česko-anglických prvňáčků. Někteří trochu bojují s češtinou, jiní svádějí duel s písmenky, ale všichni vypadají spokojeně a uvolněně.
Mají ve třídě, což je vlastně místnost v boční chrámové lodi, putovního plyšáka, prasátko Snílka. Děti si ho vždy na týden půjčí a píší deník o jeho příhodách.
Čeština je to nejcennější, co jim můžu dát, říká učitelka
Čeští vlastenci se vždy definovali na jazykové platformě vůči německému živlu. Je hezkou náhodou, že ředitelka České školy bez hranic se jmenuje Jungmannová, stejně jako zastánce jazykového vymezení národa Josef Jungmann.
Svou práci – tedy boj za český jazyk v cizině – považuje Zuzana Jungmannová za součást sebe samotné. „Člověk začíná jazykové bohatství objevovat až ve chvíli, kdy odjede a na zelené louce začne budovat malou Českou republiku. Jsem na to strašně hrdá, čeština je to nejcennější, co dětem můžu dát,“ svěřuje dát.
Ve smíšených manželstvích se občas objevují jisté „napnelismy“ nebo nedorozumění, která se týkají posílání ratolestí do České školy bez hranic.
„Většina anglicky mluvících partnerů si neuvědomuje, že naučit se cizí jazyk neznamená jen mluvit doma v rámci rodinných večeří,“ říká Renata Klarková, zástupkyně ředitelky Českého centra. „My se domluvili, že sobota je dnem České školy bez hranic a neděli trávíme jako rodina pohromadě.“
Úředníci si aktivitu českých krajanů pochvalují
Součástí činnosti jsou samozřejmě hry s dětmi a školní výuka. Jde tu však i o vzájemné setkávání rodičů a získávání kontaktů. „Nenabízíme tu jen vyučování, ale máme tu i knihovnu a pořádáme logopedická setkání,“ popisuje Zuzana Jungmannová. „Nyní budeme otevírat i divadelní dílnu pro starší ročníky.“
„Česká škola bez hranic nemá žádné hranice ani limity,“ umívá se. „Před třemi lety ve školní sekci bylo osm dětí, dnes jich je 56. Pokud nás příští rok opět přibude, možná se přesuneme do jiných prostor.“
Ve velmi kosmopolitní čtvrti Islington jsou na rychle rostoucí českou školu velmi pyšní. Úředníci mají radost z aktivní komunity rodičů s dětmi a vůbec jim nevadí, že jejím společným jmenovatelem je český jazyk.
