Novozélanďané a Australané si v Turecku připomněli statisíce mrtvých od Gallipoli
Vynakládají tisíce dolarů, aby se mohli na druhé straně zeměkoule podívat na hroby svých padlých z první světové války. I tak se projevuje národní hrdost Australanů a Novozélanďanů na vojáky, kteří v roce 1915 bojovali v prohrané bitvě na tureckém poloostrově Gallipoli. Každý rok dokonce oba tichomořské státy v Turecku organizují velké výroční shromáždění, takzvaný Anzac Day.
„Jsme z malého města Esperance na jihozápadě Austrálie a přijeli jsme si sem připomenout, co naši vojáci před necelými sto lety udělali pro svou zemi,“ říká přístavní dělník Alan Brandenburg.
Do Turecka přijel se svou manželkou Christine. „Je to mimořádné. Nikdy bych nevěřila, že se mi podaří do Turecka dostat. Dnešní ceremonie jsou velmi dojemné,“ popisuje jeho žena.
Paní Christine už je přes šedesát. Na hlavě má kvůli nočnímu chladu pořádnou zimní čepici a na krku se jí houpe čelovka.
„Radši jsem si ji vzala, abych lépe viděla na čtení modlitby, ale koukám, že je to tady dobře osvětlené. Už jsem takto byla i v Indočíně, kde naši vojáci bojovali a trpěli za druhé světové války,“ říká.
„V posledních deseti letech se přidávají i mladí, aby zjistili, jakým peklem si jejich předkové prošli,“ dodává zpod koženého australského klobouku pan Alan.
Vůdcovství a lidství…
Pro důkaz jeho slov nemusím vůbec chodit daleko. Kolem nás jsou totiž mladých Novozélanďanů a Australanů stovky. Třeba 15leté kamarádky Beth a Kate z Canberry.
„Uspěly jsme v literární soutěži o australských a novozélandských vojácích, tedy o Anzacu. Cenou byla desetidenní cesta do Turecka na Gallipoli. Já jsem napsala esej o tom, jaké dopady má odkaz Anzacu na dnešní Austrálii, a Kate složila píseň,“ popisuje Beth.
„Byla to píseň o pozitivních stránkách válečného nasazení Anzacu,“ dodává Kate. A já se nemohu nezeptat, co bylo na takové krvavé řeži, navíc prohrané, pozitivního.
„Vůdcovství, lidství, zájem jednoho člověka o druhého a snaha nikdy se nevzdat – to všechno se tady projevilo!“ neváhá s odpovědí mladá dívka.
Někdo má rád Egypt, jiný zase Gallipoli
Zatímco v bitvě o Gallipoli fatálně selhala příprava válečného tažení, o 98 let později si poutníci po bojišti pochvalují, jak skvěle australská a novozélandská vláda každoroční Anzac Day organizují. Po ceremoniích na vyloďovací pláži se tisíce lidí vydávají do kopců nad mořem, aby navštívily další válečné hřbitovy.
„Myslím, že by se sem měl aspoň jednou v životě vydat každý Australan. Australský národ se totiž zrodil právě na Gallipoli, 25. dubna 1915,“ říká 52letý Michael Askins.
Kvůli téhle cestě si vzal dovolenou, a ještě za ni zaplatil docela dost peněz. Stojí to tedy za to? „Pokud jsou lidé, které zajímá třeba starověký Egypt a dají tisíce dolarů za cestu k nějakým pyramidám, proč by neměla stát za to pouť na Gallipoli?“ soudí.
Gallipoli je poměrně pustý kraj. Přesto Břetislav Tureček, autor reportáže, upozorňuje, jak dobře byla celá akce zorganizovaná. „Zaznamenal jsem střízlivou hrdost na vojáky, kteří tu padli,“ shrnuje názory Australanů a Novozélanďanů, kteří na vzpomínkovou akci přijeli.
