To pravé Mexiko je s příchutí agáve. Víme, jak pít tequilu
Mexiko je známé nejen svojí skvělou kuchyní, ale na své si v této středoamerické zemi přijdou zcela jistě i milovníci řekněme „tekuté stravy“. Pojďme na místo, kde se dělá ta nejlepší tequila! A pozor, na citrón a sůl raději rovnou zapomeňte.
První zmínky o výrobě tequily sahají do 16. století. O první pokusy destilování agáve se ale snažili už samotní Aztékové. A tak ten, kdo dnes odjede z Mexika s tím, že na hotelovém baru dal přednost tradičním koktejlům, jakými jsou piňa colada nebo margarita, vlastně ani nemůže doma tvrdit, že poznal tuto středoamerickou zemi se vším všudy.
Sedmitisícové městečko San Miguel má příjemnou, místy až ospalou atmosféru, a tak najít zde nejlepší tequilerii není zase tak složité. Zvlášť když se nachází, co by turista prázdnou skleničkou od námořního mola dohodil.
Cokoli pod 35 procent není tequila
„Tequila se musí pít čistá, bez citrónu, soli a všeho toho, co znáte z televize. To není originál, pravou chuť dávají tequile dubové sudy,“ vítá mě už ve dveřích majitel nejlepší tequilerie ve městě William Perez jasnými podmínkami, při jejichž plnění mohu do jeho království vstoupit.
S hraným gestem znalce jemně přikývnu a už mi ruka brouzdá v regálech láhví všemožných tvarů, barev a názvů.
„Všechna tequila v tomto obchodě pochází z oblasti Jalisca,“ jmenuje William jednu z pouhých pěti oblastí Mexika, kde se nyní může vyrábět opravdová tequila s ochrannou známkou Norma Offical Mexicana.
„Tequila musí mít mezi 35 až 40 procenty alkoholu, ne méně než 35. Cokoliv jiného není tequila, ale likér nebo ještě něco horšího,“ ukazuje mi William, že ono „něco horšího“ u něj rozhodně nenajdu.
Šperk z Williamovy skříně by vás přišel na víc než 60 tisíc korun
Oblast Jalisco, odkud jeho láhve pocházejí, je přitom prapůvodním domovem tohoto slavného nápoje. „Barva tequily závisí hlavně na tom, jak dlouho zraje v dubových v sudech. Mám tady pro vás jednu exkluzivní věc, stoprocentní agáve, navíc jen 75 dolarů za láhev,“ láká mě William.
Při té perfektní ceně se mi trochu podlomí kolena a to jsem ještě ani příliš vzorků neochutnal. Nejvyšší čas to napravit…
Uklidněn přísunem kvalitního alkoholu se pak mohu Williama zeptat na tedy ten vůbec nejdražší šperk v jeho výkladních skříních. „Mám tady jednu stříbrnou verzi. Je to zázrak, no podívejte. 3200 dolarů za láhev!“
Ptám se raději znovu. 3200 dolarů za láhev... Mám strach, že budu platit, jen když si ji budu chtít vyfotit.
Neochutnávejte z pětiuncových kelímků…
„Loni jsme prodali dvě!“ směje se William Perez, který během dvanácti let praxe musel asi potkat už stovky podobných tequilových amatérů. Raději sáhnu po další nabízené ochutnávce a očkem pomalu sjíždím cenovky na pultech, zda se tu něco najde i pro můj skromný rozpočet.
A ještě jedna dobrá rada. Rozhodně si při návštěvě podobných zařízení v Mexiku dejte při vybírání tequily pozor na místní objemové jednotky. Ochutnávat totiž destilát z agáve z pětiuncových (pět uncí odpovídá zhruba objemu 150 mililitrů) kelímků by vám mohlo vzpomínky na Mexiko hodně výrazně zredukovat. William Perez by mohl jistě i o tomto vyprávět své.
