Čerkesové se ze Sýrie do Ruska vrátili jako oběti války
Je jim 16 let, studují v zahraničí, s kamarády a rodinou jsou v kontaktu především po internetu. Na první pohled -náctiletí syrští studenti z jihoruského Majkopu nijak nevybočují z běžné mládežnické populace. Mladé lidi, o kterých bude řeč, ale do jižního Ruska zavály dramatické okolnosti – občanská válka v jejich rodné zemi. Proč hledají syrští běženci náhradní domov v zemi, která čelí za svůj postoj v otázce Sýrie mezinárodní kritice? A v jakých podmínkách žijí?
Je pátek po poledni a u mešity v Majkopu, jediné v tomto jihoruském městě, se scházejí desítky lidí. K tradiční modlitbě přicházejí i mnozí z těch, které přivedla do ruského Podkavkazí občanská válka v Sýrii.
Celkem je jich v Rusku už několik tisíc, tady v Adygejské republice oficiálně několik set. V drtivé většině jde přitom o potomky kavkazských Čerkesů vypovězených z jižního Ruska v 19. století.
Čerkeské kořeny mají i 16letí syrští mladíci, se kterými se setkávám, Zaur a Omar. Oba tu čekají na svou hodinu ruštiny. Kromě duchovní útěchy nabízí místní komunita Syřanům i ryze praktickou pomoc.
„Postupně se zlepšujeme, ale není to lehké,“ vrtí studenti hlavou nad úskalími slovanského jazyka. Spolu mluví arabsky, se mnou perfektní angličtinou. Na rozdíl od generací svých rodičů, kteří na Blízkém východě často vyrůstali v pečlivě udržovaných tradicích čerkeského národa, se už svou mateřštinou nedomluví. S většinou místních – hovořících rusky nebo čerkesky – tak komunikace zatím vázne.
„Když jsem byl v Sýrii, mnohokrát jsem si přál dostat se do Ruska, na Kavkaz. Považujeme ho za svou vlast,“ připomíná 16letý Omar historii čerkeského národa.
Občanská válka, v níž jsou občané na posledním místě
Jeho velká část byla během rusko-kavkazské války nucena tradiční kavkazská sídliště opustit. Mnozí doputovali přes Turecko nebo Balkán na Blízký východ, kde dnes čerkeská diaspora čítá několik miliónů lidí. V Rusku je etnických Čerkesů mnohonásobně méně, o to větší solidaritu se vzdálenými příbuznými z konfliktem sužované země ale podle běženců projevují.
„Bydleli jsme na předměstí Damašku, pak jsme se přesunuli na Golanské výšiny, kde bylo bezpečněji. Ale stejně jako v Damašku, i tam armáda začala bombardovat pozice Svobodné syrské armády. Nakonec bylo jasné, že nejbezpečnější bude odejít,“ popisuje Omarův kamarád Zaur, který má na rozdíl od svých vrstevníků úplně jiné starosti.
S těžkou hlavou vzpomíná na své příbuzné, kteří jsou o tisíce kilometrů jinde. Do Majkopu dorazil Zaur letos v zimě sám, rodiče i příbuzní zůstali v Sýrii.
„Je to těžké, internet každou chvíli nefunguje a vy nevíte, co je s vašimi blízkými. Je to občanská válka, ve které jsou ale občané ti poslední, o které jde,“ dodává 16letý mladík, který i přes rozpačitý chlapecký úsměv působí dospěle, samostatně a zodpovědně.
Nevíme, kam patříme…
Jak říká, za možnost být v Rusku je vděčný, byť jeho slovy prosvítá lehké rozčarování. Namísto očekávané evropské reality našel společnost ne nepodobnou předválečné Sýrii.
„Sýrie je můj domov a rád bych se tam vrátil. I když domovem je mi i jižní Rusko, které je historickou vlastí Čerkesů, žije tu spousta mých vzdálených příbuzných. Ani už sám nevím, kam vlastně patříme,“ vrtí hlavou Zaur.
Dodává, že většina Syřanů, kteří tu našli útočiště, by se především do bydlišť svých předků ráda podívala za jiných podmínek.
„Nikdo z nás sem nechtěl přijít za takovéto situace. Jak bychom se mohli cítit dobře, když celý zbytek naší rodiny bombardují? Vždycky jsme se sem chtěli dostat, ale ne takhle, ne jako oběti války,“ uzavírá 16letý syrský Čerkes Zaur.
