V Paříži zní Edith Piaf. Zemřela před 50 lety, ale jako by nikdy neodešla
Tento víkend zpívala celá Paříž. Zejména ve čtvrti Belleville, kde se Edith Piaf narodila, zněly její písničky od rána do večera. Ale slavnou šansoniérku si připomínali i na jiných místech Francie. V pátek tomu bylo přesně padesát let, co se celý svět dozvěděl o odchodu jedné z největších postav světové hudby.
Když chcete Edith Piaf a její význam pochopit, tak vám stačí jedno jediné. Zajít do kostela Saint Jean Baptiste de Belleville, kde se na její počest pořádala mše, a zaposlouchat se do jedné z jejich písní. Nepotřebujete už žádnou výstavu jejích fotografií, žádnou novou knihu, nemusíte jít ani na žádný jiný koncert – jen chvilku poslouchejte v tomto kostele.
Budete mít stejné pocity jako stovky dalších lidí
To, co se tady děje, je doslova piafománie. Tenhle vrabčák na vás kouká na každém rohu. Ale já jsem měl možnost alespoň polovičního vrabčáka potkat osobně na Pere-Lachaise.
„Jsem Denise Gassionová, sestra Edith Piaf, opravdová,“ říká mi. „Měly jsme společného otce. Přijela jsem až z jihu Francie, z Nice. Je to všechno hodně emotivní. Vrací se mi vzpomínky z dětství. Mezi námi byl velký věkový rozdíl, ale přesto si ji dobře pamatuji. Stále mě překvapuje, jak moc byla milována.“
Do Paříže se kvůli výročí sjížděli lidé z celého světa
„Jsem z Quebeku, je to dost daleko. Navíc cesta po hřbitově pro někoho o holi, jako jsem já, je také komplikovaná. Ale chtěl jsem tady prostě být, protože jsem do ní pořád blázen,“ říká návštěvník z Kanady.
Každý večer se v Belleville pořádá na počest Edith Piaf nějaký koncert. Právě teď zní Edith Piaf japonsky. A co na tom, vždyť její písničky se zpívají v mnoha světových jazycích.
U kostela Saint Jean Baptiste znovu potkám Denise. O své sestře napsala dvě knížky. Není o mnoho větší, než byla Edith Giovanna Gassionová, a má podobný nos. Na svých 82 let vypadá velmi bystře. Z toho všeho je hodně naměkko.
„V tomto kostele jsme byli jednou s tatínkem na narozeninách. Všechno se mi vybavuje – naše dětství i Pere-Lachaise, kde je pohřben. Celé ráno jsem plakala,“ říká Denise Gassionová.
Denise jde do kostela a pak už ji nevidím. Ale je mi jasné, že když uslyší znovu svou sestru zpívat, tak jí po tváři zase začnou téct slzy a před očima jí poběží její život. Vybaví si možná i život Edith a poslední chvíle, kdy se spolu viděly a kdy byla překvapená, jak moc trpí.
Jistě ani ona ničeho nelituje. Takový je život.
