Spojencům u Arnhemu chyběli důstojníci, pomáhali i Češi
Tisíce parašutistů a neúspěšná snaha Spojenců obsadit klíčové mosty přes Rýn – to byla bitva u nizozemského Arnhemu, jedna z nejslavnějších operací druhé světové války. Ostatně, to ví každý, kdo viděl legendární film Příliš vzdálený most. Od bitvy letos uplynulo přesně 70 let, a tak není divu, že na vzpomínkovou akci dorazily k Arnhemu tisíce lidí.
V pravém vojenském ležení nemůže chybět ani vojenská kapela. Vždyť i v opravdové válce si vojáci někdy museli odpočinout. To hlavní, na co sem do polí a lesů poblíž Arnhemu přišli zvědavci, jsou ale vojáci a jejich zbraně. Třeba děla.
I když jsou pokyny obsluze děla anglické, důstojník, který je vydává, je Čech. Česká jednotka u Arnhemu nebojovala, tou dobou byla nasazena u přístavu Dunkerque. Ale také v rámci britských jednotek působilo několik českých důstojníků.
Češi nechyběli u Arnhemu ani po 70 letech
Spojenci měli důstojníků nedostatek, a tak se jim hodili ti z cizích armád, obzvlášť pokud měli speciální výcvik, jako třeba ten dělostřelecký.
„Přímo zde u Arnhemu působil nadporučík Pravoslav Kubišta, příslušník takzvaného měřičského pluku. Řídil palbu a vypočítával koordináty pro střelbu z děl,“ říká Miloš Borovička z roty Nazdar, který se pro dnešek proměnil právě v Pravoslava Kubištu.
Ovšem když se svými podřízenými divákům předváděl střelbu z děla, nezazněl výstřel. Ostrá střelba totiž na posádku teprve čeká.
„Třicátý sbor rozbil pozice na břehu řeky a palbou podporoval britské parašutisty v Arnhemu. My jsme proto teď na pozicích a zanedlouho dostaneme od holandské armády munici, kterou se budeme snažit parašutisty podpořit,“ vysvětluje Miloš Borovička.
Na tank holku tak snadno nesbalíš
Na pole poblíž Arnhemu seskočila při vzpomínce na 70 let starou bitvu víc než tisícovka parašutistů. Ale tady ve vojenském ležení nejsou jen parašutisté nebo dělostřelci. Mezi takzvaně obyčejnou pěchotou najdeme v britských uniformách i dva Čechy – Prokopa a Martina.
„Britskou armádu jsem měl rád už odmala a pěchota je typičtější než třeba výsadkáři,“ svěřuje se první z nich. A pro Martina byla pěchota taky jasná volba, i když z trochu jiných důvodů: „Trpím klaustrofobií a bojím se výšek,“ vysvětluje, proč se nedal k tankistům nebo parašutistům.
A nebalí se holky lépe třeba na tank? „Ne, ne, pěchota je královna,“ ohrazuje se přesvědčivě Prokop. „Běžte se zeptat tankánů, s kolika holkami si dneska popovídali oni a s kolika my. U nás jich bylo určitě patnáct dvacet, možná víc…“
Na další detaily jsem se Prokopa už radši nevyptával. Hlavní přece je, že se připomínka legendární bitvy u Arnhemu líbila jak vojákům, tak divákům a divačkám.
