Cesta k srdci Karaimů vede přes žaludek

Vodní hrad v Trokách (Trakai litevsky)Foto: Martin Dorazín

A teď se vydáme po stopách jednoho z krymských národů, jehož příslušníci se řízením osudu dostali z horkého černomořského jihu až do chladného Pobaltí. Nepočetný národ Karaimů už po desetiletí vyvolává zájem etnografů mimo jiné díky zvláštnímu jazyku a náboženství.

Člověk nemusí být jazykozpytcem ani etnografem, aby poznal, že tento národ do zdejšího prostředí nezapadá. Litevští Karaimové žijí v Trokách, nedaleko hranice s Běloruskem, na území, které bývalo součástí polsko-litevské unie. V tomto koutu světa proto lidé běžně mluví litevsky, polsky a rusky, ale jen pár desítek k tomu navíc ovládá karaimštinu. 

Vetřít se do přízně Karaimů není jednoduché. Několik karaimských rodin žije podél silnice v Trokách a pod okny jim denně proudí k místnímu vodnímu hradu tisíce turistů. Mnozí z nich chtějí poznat kulturu tohoto zvláštního národa a jsou schopní vlézt zdejším lidem až do ložnice. Nejsme skanzen ani cvičené opice, zlobí se karaimští starousedlíci. A rádi nemají ani novináře, kteří se ptají pořád dokola. Paní Tamara a její dcera Zara mě nejprve chtějí poslat ....o dům dál 

"A kam má jít?" zeptala se Zara. "Nikam, ať jde kam chce. Co jste vlastně zač? Přijel jste z Ameriky? Víte, nás už natáčeli tolikrát, že už toho máme dost. Točili nás doma, v kuchyni, všude...Pořád jen dáváme nějaká interview," postěžovala si paní Tamara. "Udělají s námi rozhovor a potom všechno převrátí," dodala dcera paní Tamary a balí přitom do papíru veliké domácí pirožky, které prodává turistům. 

"Je to naše národní jídlo, které se teď hodně rozšířilo a všem chutná. Jsou to karaimské pirožky zvané kybynlar nebo kybyn. Děláme je z kynutého těsta, do něhož vložíme syrové maso nakrájené na kousky. Dřív jsme používali výhradně skopové maso a kabynlary jsme pekli v tradiční velké ruské peci, ale teď už je plníme různými druhy masa a pečeme v elektrické troubě," popsala paní Tamara. 

Cesta k srdci litevských Karaimů vede přes žaludek. Paní Tamara se nakonec rozpovídala o tajemství původu karaimského národa. Ten patří k turkické etnické skupině, která žila na území Chazarského chanátu. Podle některých odborníků mají Karaimové židovské kořeny, což prý dokazuje zvláštní náboženství, které má být směsicí judaismu, křesťanství a islámu. Paní Tamara ale tuto verzi rozhořčeně popírá. 

"Ne, naše víra nemá s judaismem nic společného. Naše náboženství se opírá jen o Starý zákon a desatero Božích přikázání. Nemáme žádné svaté ani jejich obrazy. Takové je naše náboženství. A náš jazyk je velmi starý - patří k turkické skupině. Domluvíme se s Turky i Tatary," upřesnila. 

Pár kroků od domu paní Tamary stojí kenesa, což je karaimská modlitebna. Neobvyklá stavba připomíná synagogu i mešitu a nedává tedy jasnou odpověď na otázku, kam bychom měli toto náboženství zařadit. Ze samotného slova "Karaimové" lze vyčíst, že tento národ zcela jistě pochází z Krymu. Jak se ale dostal tak daleko na sever? 

"Před 610 lety sem litevský kníže Vitautas přivedl asi 360 karaimských rodin. Usídlili se v okolí vodního hradu v Trokách, který chránili před útočníky. Naši předci byli dobrými bojovníky a zároveň velmi mírumilovným a kulturním národem. A díky tomu jsme tady zůstali dodnes," nechala nahlédnout do historie svého národa paní Tamara. 

V Litvě žije všehovšudy asi 230 Karaimů. Až donedávna tvořili velké rodiny a udržovali jazyk i zvyky svého národa. To se ale v posledních letech rychle mění. "Nejvíce Karaimů žilo v Trokách. Teď jich je nejvíc ve Vilniusu. V hlavním městě skončili studia a už tam zůstali. V Trokách teď žije asi 60 Karaimů. Máme tady svou modlitebnu, v níž se modlíme na jaře, v létě a na podzim. V zimě ale jezdíme do Vilniusu, kde máme vytápěnou modlitebnu," upřesnila paní Tamara. 

Přestože se starší generace snaží předávat starobylou kulturu a jazyk mladším, mnozí z nich už karaimštinu neznají. "Ze Švédska - z univerzity v Uppsale - k nám jezdí profesorka maďarského původu Eva Csatóová, která žije v Německu a pracuje ve Švédsku. A v Trokách v létě učí mladé Karaimy naší řeč. Před deseti lety se ji sama naučila od mé mámy....Nebudu vám tyhle pirožky balit, aby se nezapařily, dobrá? Jsou horké, právě jsem je vytáhla z trouby, může z nich ještě kapat tuk," dodala dcera Zora. 

A na závěr ještě něco karaimsky - třeba, že je krásný den, jak se ostatně sami můžete přesvědčit z fotografií na internetových stránkách Zápisníku zahraničních zpravodajů.