Česká stopa v dalekém Jekatěrinburku

Nikdy se do vlasti nepodívala, přesto patří mezi svědky historických událostí, díky nimž se před devadesáti lety zrodilo svobodné Československo. Řeč je o šestadevadesátileté Boženě Žikešové - Češce, která se narodila na Urale a celý život prožila v Rusku. Patří mezi stále se ztenčující řady pamětníků, jejichž život se protnul s napínavým a dramatickým příběhem československých legií v Rusku. Jaké vzpomínky si na legionáře uchovala? A co vlastně její rodinu na Ural přivedlo?

Do malého bytu na okraji Jekatěrinburku se vypravuji trochu s obavami. Bude se šestadevadesátileté paní chtít do vyprávění o téměř zapomenutých událostech? Vitální Božena Žikešová mě ale vítá doslova s otevřenou náručí. Za moment už společně se svou dcerou Irinou vytahuje ze skříňky staré rodinné fotografie a dává se do vyprávění.

Z obrázků na mě dýchají jiné časy - počátek století, ruská revoluce, občanská válka, stalinská třicátá léta. Velké události, které znám jako většina Čechů jen z knížek, najednou ožívají v konkrétních osudech - paní Žikešové, celé její rodiny, ale i dalších Čechů, kteří na Urale počátkem 20. století žili a pracovali.

"Tatínek byl sládkem, vařil pivo v Plzeňském pivovaru. Začátkem století sem přišel za prací. Maminka přijela dřív jako dvanáctiletá. Byla sirotek. Vzal ji sem její strýc, jmenoval se Tesař, byl také sládkem, vařil pivo v Irbitu. Rodiče se vzali v katolickém kostele v Jekatěrinburku, narodily se jim čtyři dcery. Já jsem byla nejmladší," vzpomíná paní Žikešová.

Jenže přišla revoluce a v Rusku, které pohltila občanská válka, začalo být nebezpečno. V roce 1919 se proto Žikešovi rozhodli vrátit domů do Československa. A právě v tu chvíli se osud tehdy šestileté paní Boženy protíná s příběhem československých legionářů. Ti už mají pod kontrolou transsibiřskou železniční magistrálu. V jednom ze svých vlaků přidělují místa české rodině.

"Nikdy nezapomenu, jak dobré pekli buchty. Tatínek nám o legionářích říkal, že to jsou dobří vojáci, že jsou čestní. Se sestrou jsme za nimi běhaly. Dvěma nejstarším to ale maminka nedovolila. Jak si je pamatuji? Na první pohled se lišili třeba od rudoarmějců, byli lépe oblečení, bylo vidět, že je to organizovaná armáda," popsala tehdejší události paní Mikešová.

Jenže cesta rodiny se čtyřmi malými dcerami se záhy ukázala příliš nebezpečná, a tak se Žikešovi nakonec rozhodli v Rusku zůstat. Nakonec zakotvili v Jekatěrinburku, kde - stejně jako několik dalších krajanů - Božena Žikešová prožila celý život. A jak říká, rozhodně ne beze strachu. Být cizincem, obzvlášť pak Čechem, kterým Stalin nemohl zapomenout legionářskou minulost a spolupráci s carskou bílou armádou, představovalo ve třicátých a čtyřicátých letech značné riziko. O původu paní Žikešové věděl jen její manžel a nejbližší přátelé. A česká stopa se přičiněním komunistického režimu pomalu vytrácela.

Na polozarostlém Michajlovském hřbitově v centru Jekatěrinburku mě historik Nikolaj Dmitrijev vede k několika malým náhrobkům. Trochu s obtížemi luštím ne příliš čitelné nápisy. Hroby patří rodině Ticháčkově. Jedny z posledních, které se zachovaly, zapadané listím a ozdobené umělými karafiáty. Ptám se, jaký otisk vlastně Češi v Jekatěrinburku zanechali?

"Češi tu pracovali v pivovarech, byli učitelé. Přicházeli ještě před začátkem 20. století. Ticháčkovi byli velmi známí muzikanti, Josef Ticháček založil zdejší orchestr. Příbuzný paní Žikešové, Matěj Němec, tu založil Sokola. Potom se stal významným legionářem, vedl celý pluk. Všichni Češi sehráli v životě Jekatěrinburku důležitou roli. Velmi výraznou stopu zanechali jako inženýři a technici," říká mi historik.

Devadesát let ale povědomí o českých inženýrech a technicích - a stejně tak i o mnohem výraznějších legionářích - téměř spolehlivě zahladilo. Jednu z posledních spojnic se zapomenutými časy představuje právě Božena Žikešová. Od vlasti, do které se v celém svém životě neměla možnost podívat, jí dělí tisíce kilometrů. Jazyk, jímž mluvili její rodiče, zavály desítky let. Při pohledu na šestadevadesátiletou paní s obdivuhodnou pamětí je mi ale zřejmé, že některé vzpomínky přece jen ani dlouhá léta nesmažou.

autor: lek
Spustit audio