Miliardářova zpověď
Vypravíme se do světa nábytku a zároveň i do Švédska. Spojí-li se tato země právě s nábytkem, většině lidí se jednoznačně vybaví značka IKEA. Náš skandinávský spolupracovník Tomáš Sniegoň se ale zaměří jen na její první dvě písmena. Ta totiž patří Ingvaru Kampradovi, zakladateli a nyní jednomu z nejmovitějších osob této planety. Jeho minulost přitom není jen přímočará, ale místy i hodně klikatá. A některé z jejích temných záhybů se přitom přímo i nepřímo pojí s českou minulostí.
Ingvar Kamprad je pro Švédy jakousi zvláštní podnikatelskou ikonou, mužem, který se z ničeho vypracoval až mezi nejbohatší osobnosti světa. Vymyslel, založil, vypiplal a proslavil nábytkářskou firmu IKEA a z vcelku bezvýznamné švédské lesnaté oblasti ji ve svém oboru vynesl až na globální výslunní. S trochou nadsázky by se dal srovnat s tím, čím je pro Čechy Tomáš Baťa.
Jistě, ve švédském a tím méně ve světovém měřítku není jediným, komu se něco podobného podařilo, ale na rozdíl od mnoha jiných zůstal i s miliardovým kontem při zemi, takříkajíc lidový. A to nejen tím, že chodí obyčejně oblečen a jezdí obyčejným autem - svou takříkajíc extrémní spořivostí je už notoricky známý. I ve svých nynějších dvaaosmdesáti letech však klade velký důraz na svou společenskou zodpovědnost a na kamarádsky prostou firemní kulturu, a tak se liší od všech, kdo se za velkým byznysem vydávají jen s vidinou luxusu a velkých zisků.
S rostoucím věkem se však Ingvar Kamprad přece jenom trochu mění - stále otevřeněji hovoří o své minulosti a nevyhýbá se ani takzvaným kostlivcům ve skříni, tedy méně lichotivým stránkám svého životopisu. Z českého pohledu jsou přinejmenším dvě z nich zajímavé nad jiné. V prvním případě jde o dávné sympatie k německému nacistickému hnutí, které zdědil po své babičce, sudetské Němce, i jejím synovi a tedy svém otci. Vzhledem k rodinnému zázemí je něco takového možná málo překvapivé - mnohem víc však zaráží skutečnost, že Kamprad s extrémismem sympatizoval ještě v roce 1950, pět let po konci druhé světové války.
"Omlouval jsem se za to už mnohokrát, ale spíš než k nacismu jsem se klonil k fašismu , který mne zajímal kvůli svému korporativnímu pojetí," řekl na toto téma Kamprad nedávno ve Švédské televizi. O tom, že v hnutí, jehož byl členem, byli také vysloveně nacisticky orientovaní radikálové, se údajně dozvěděl až později. O minulosti prý nicméně otevřeně hovoří proto, aby znovu a znovu dokázal, že od té doby pevně stojí na zcela odlišných a jednoznačně demokratických hodnotách, a navíc varoval mladší, aby nedělali chyby, jichž se kdysi dopustil on sám.
Druhý případ se týká spolupráce firmy IKEA se zeměmi komunistického bloku včetně Československa za studené války. K této spolupráci však Kamprad vůbec nebyl vychován a nedospěl k ní ani díky vlastním sympatiím, ale byl, paradoxně, naopak doslova donucen. Poté, co začal vyrábět a prodávat nábytek za ceny, které měly být co nejdostupnější, jej totiž švédský nábytkářský průmysl doslova bojkotoval. Na některé výstavy nábytku IKEA vůbec nesměla pod vlastní značkou a jednou musel být Kamprad sám do veletržních místností doslova propašován tak, že byl zabalen do jednoho z vystavovaných koberců. "Je asi přehnané tvrdit, že nás spolupráce se zeměmi jako Polsko, Československo, Rumunsko nebo Sovětský svaz zachránila před úplným krachem, ale bez ní by se nám tehdy určitě dařilo dost špatně."
Kampradovy myšlenkové návraty do minulosti provokují řadu otázek. Je například vůbec možné, aby se až na samý vrchol světového byznysu a podnikání dostal jen takzvaně výlučně čistý člověk? Jde v jeho případě skutečně o upřímnou sebereflexi - není to jen pragmatické alibi před zákazníky? Vzhledem k tomu, že v inkriminovaných okamžicích vždy klidně a trpělivě odpovídá prakticky na jakákoli nařčení i námitky, působí Ingvar Kamprad, alespoň na mne, dojmem kajícího se člověka, který chce být pochopen. A tím se určitě liší od mnoha jiných osobností s kontroverzní minulostí nejen na světovém podnikatelském výsluní.
