V Turecku se čističi bot nelze vyhnout

Jsou profese, které pomalu mizí z našeho života a se kterými se hned tak nesetkáte. Patří k nim třeba takový čistič bot. Turecko je zemí, kde naopak na čističe bot narazíte často.

Už jednatřicet let, den co den, si dává pan Güler budíček na půl sedmou a o hodinu později už sedává na malé stoličce u Egyptského bazaru. Jde o nejrušnější a nejbláznivější místo v Istanbulu, plné přístavních dělníků, turistů a prodejců se vším možným. Netrpělivě vyhlíží ty, kteří nesnášejí špinavé boty. V řadě s ním tu na zákazníky čeká dalších sedm čističů. Pan Güler se svými šedinami a laskavým úsměvem vypadá nejsympatičtěji. Své parádní kožené kozačky se rozhodnu svěřit právě jemu.

"Někdy tu prosedím i jedenáct hodin, aniž by se tu někdo zastavil, jindy nevím, kam dřív skočit. Nejlepší je samozřejmě období od podzimu do jara. V létě je to špatné. Není to lehká práce, musím tu sedět, ať je zima nebo vedro," stěžuje si jeden z mnoha istanbulských čističů bot.

V devadesátém roce, kdy jsem byla v Istanbulu poprvé, mně mnozí jeho kolegové šli nervy. Při procházce mezi mešitami nás doslova chytali za nohy a tahali ke svým boxům. Pan Güler se k podobným aktivitám neuchyluje, maximálně čas od času vykřikne svou nabídku.

"Někdy si vydělám 20 lir, jindy padesát a v období muslimských svátků, jako je bajram, třeba i přes sto lir," přiblížil pan Güler. Podle současného kurzu kolem dvanácti set korun. "Nejsou to žádné velké peníze, hladový nejsem, ale je to těžké, navíc živím šest dětí." Proč jste někdy nezkusil něco jiného? To by se nic jiného nenašlo? "Neměl jsem šanci, vlastně nic neumím, nikdy jsem neměl žádnou hotovost, abych si zařídil nějaký obchůdek, takže popravdě řečeno mi nic jiného nezbývá. Od okamžiku, kdy jsem v roce 1977 přišel z rodného Bingölu do Istanbulu, jenom čistím boty. A pokud budu moct, budu je čistit i nadále."

Pan Güler na chvíli přerušuje leštění mých bot a vytahuje pěkně ohmataný obrázek. Před dvaceti lety se jeho fotka objevila v nějakém evropském časopise. O jaký magazín šlo, se z jedné stránky nepozná, pan Güler mi jej ukazuje s patřičnou hrdostí. "Často si nás fotografují turisté a někteří mi obrázek pak pošlou," chlubí se dalšími snímky. Věřím, že největší pozornost turistů budí zvláštní zlatá skříňka, jakýsi box, který skrývá různé oleje, leštidla a vosky. "Říká se tomu bojasandé, tento box je 36 let starý. Každou neděli ho leštím, aby pořádně svítil na dálku."

Zvědavě nadzdvihuji jednotlivé poklopy. Jak vidno, dnes jde spíše o dekorativní prvek. Většinu přípravků má pan Güler v postranní poličce. Říká, že doma si člověk boty nikdy tak důkladně neošetří. Jak mi vysvětluje, nejprve boty natře olejem, který kůži změkčí, pak použije krém a závěrem boty důkladně vyleští. Musím přiznat, že i když o obuv celkem důkladně pečuji, tak krásně vyleštěné boty jsem už dlouho neměla. A celá paráda stála šedesát korun.

Závěrem se ještě ptám, jak se můj čistič bot přesně jmenuje, abych mu také mohla poslat článek z našeho rozhlasového webu a rozšířit tak jeho book profesionálního čističe. "Fevzi Güler, tedy smíšek," dodal se smíchem. Udělal právě kšeft, vydělal pár lir a ještě si popovídal. Sálá z něj dobrá nálada a na smíškovi je vidět, že s dobrou náladou to i v jeho starém řemesle jde lépe.

autor: kls
Spustit audio