V egyptském bazaru s velbloudy se ukrývá Orient

se zvířaty ze SúdánuFoto: Břetislav Tureček

Až několik tisíc velbloudů je někdy možné najednou vidět v Birkáši nedaleko Káhiry. Jeden z největších velbloudích trhů v celé Africe je klasický blízkovýchodní bazar. I když i tyhle trhy vydatně nahlodává nápor nové doby. Stačí se třeba zamyslet, jak se změnily zvyklosti s nástupem mobilních telefonů. Ani mobily nalepené na uších některých obchodníků nejsou výjimkou - přesto tu lze stále najít kus Orientu.

Mám velbloudy rád a tady mě obklopují stovky těchhle svérázných sudokopytníků. Většinou mají v koleni ohnutou a pevně svázanou přední nohu - když kulhají, nemohou svým majitelům tak rychle uprchnout. A často se dostane ke slovu i bambusová hůl. 

Nečeká je nic moc dobrého. Jsme na kraji Káhiry, jsou tu ale zvířata až z jižního Egypta, ze Sinaje, ale také z dalších zemí východní Afriky. Obchodníci se před mikrofonem Českého rozhlasu ochotně překřikují. 

"Jsme od Luxoru a z Asuánu. Někdo z nás dovezl tři velbloudy, někdo deset. Někdy je vozíme vlakem, někdy na autech. Tady se dobře prodávají, je tu mnohem lepší trh než u nás na jihu. Máme i somálské a súdánské velbloudy. Ty ale musíme nejdřív nějaký čas krmit pořádným žrádlem. Aby se dostali do kondice a lépe se prodali." 

Na výběr je množství zvířat různých plemen, barev i velikostí. Sem tam přijede náklaďák s dalšími. 

Dohadování o cenách vůbec není jednoduchá záležitost. Kdo by si myslel, že nekonečné handrkování už funguje pouze v nějakých orientálních pohádkách, Birkáš ho vyvede z omylu. Už se dohodla cena zvířete, najednou se ale vynořilo nové téma - výše jakési provize. 

Z odborné literatury znám poučku, že na Západě se domluví jeden bod a jde se k druhému. V Orientu se ale vyjednává v kruhu. To znamená, že nic není dohodnuté, dokud není dohodnuto všechno. A že zdánlivě uzavřená věc se znovu může kdykoli otevřít. Přesně toho jsem teď svědkem. 

"Jsem z Horního Egypta, je mi jedenašedesát a točím se kolem velbloudů vlastně od dětství. Přivezl jsem celé tohle stádo. Nakupuji i zvířata ze Somálska a ze Súdánu. Nejlepší jsou ale stejně egyptští velbloudi, pijí vodu z Nilu! Většina jich tu jde na maso," říká mi další velbloudář Abd ar-Rasúl. 

Když se obchod konečně domluví, obchodníci i zprostředkovatelé mají důvod k oslavě - i když tady jen ve formě zdánlivě dětinského nadšení, čaje a vodní dýmky. Pro unavená zvířata ale nastává peklo - nakládání na auta, svazování silonovými lany a další mlácení dřevěnými tyčemi. 

Obchodníci dobře vědí, že Západ už vcelku vyřešil péči o trpící lidi a teď se stará o blaho zvířat. Preventivně mě uklidňují, že to velbloudy nebolí, a navíc že nikdo nemá zájem jim ubližovat - jak by se pak zubožená zvířata prodávala? 

Zní to logicky. Jak už jsem ale řekl, pro velbloudy mám opravdu slabost. A tohle jsem tedy nahrával s velkým sebezapřením.