Srbové žijí v Kosovu jako uprchlíci
Nemají své hřbitovy ani školy, elektřinu jim posílají zpoza hranic. Tak se často žije Srbům v Kosovu. Kosovští Albánci získali vytouženou samostatnou zemi, kosovští Srbové teď ale mají pocit, že tu svou ztratili. Válka, etnický konflikt a současná situace trvale poznamenaly životy Srbů v Kosovu. Ti sice ztratili půdu pod nohama, ale neztratili naději.
Paní Gordana Milutinovičová s mužem, dcerou a vnukem bydlí v Čaglavici - kousek od Prištiny v místě, kam by dobrovolně nikdo z nás nevstoupil. V domku žije několik rodin a oni čtyři mají pro sebe jeden pokoj. Přesto si nestěžují.
"Dobře se nám vede, nedopadli jsme špatně. Nikdo nás netrápí," říká Gordana Milutinovičová. Ona i její dcera, muž a vnuk jsou uprchlíci - ale pouhých několik kilometrů. Ajvalije není daleko odsud, ale Čaglavice je hned vedle mnoha albánských obcí. Strach před možnou smrtí blízkých a hlavně dítěte se na nich podepsal. Ale paní Gordana to bere jako osud.
"Muselo to tak být, co se dalo dělat. Bylo to takové pro všechny a bylo mnohem hůř - my jsme ještě dopadli dobře. A to jsme s nikým jsme nebyli ve zlém, u nikoho jsme nerozlišovali národnost, kdo je Albánec a kdo Srb, hlavně aby byl člověk," vysvětluje paní Milutinovičová.
Její dcera přišla v konfliktu o muže. "Když začalo bombardování, byla jsem tady a manžel v Mitrovici. Telefony nešly. Ale víte, to jsem všechno ještě přežila - nebála jsem se, nemohla jsem. Ale 17. března 2004, když nás vyháněli, to byl velký stres, aby se něco nestalo synovi. Skončila jsem v nemocnici v Bělehradě," vzpomíná.
Čtyřicátník Dragan Nikolič se v Kosovu také narodil. Žije se ženou a dvěma dětmi přibližně hodinu cesty od Prištiny u města Gjilan, kterém Srbové říkají Gnjilan.
"V kraji kolem města Gnjilanu žije kolem 40 tisíc Srbů, do roku 1999 nás tam bylo dvakrát tolik. A jen ve vzpomínaném městě jich žilo 19 tisíc. Od války jsou města v podstatě od Srbů násilně etnicky očištěna a Srbové žijí jen na venkově - a mnohem hůře než před deseti lety," popisuje Dragan Nikolič.
Nikolič by měl v Bělehradě nebo jiném srbském městě jednodušší život. On však říká: "Nemohu si představit, že bych žil někde jinde, pod jinými oblaky. Nejpříjemněji se cítím tady i přes tu dramatickou situaci. Protože tady je moje vlast, tady jsem se narodil, tady jsem ve svém prostředí."
Dragan Nikolič na sebe vzal odpovědnost za životy ostatních Srbů ve svém okolí. Stojí v čele paralelních struktur Srbů v Kosovu ve svém rodném kraji - takzvaném Kosovsko-Pomoravském okruhu.
"My přežíváme díky našemu státu Srbsku - že nám pomáhá a také že se živíme zemědělstvím. Protože půda a hospodaření nás nenechá na holičkách. To je jeden zdroj obživy, druhým je pomoc naší země s malými příspěvky na živobytí," vyprávěl mi Dragan Nikolič dlouhé minuty a nebyl k zastavení.
Srbové tu nemají vlastní porodnice, nemají tu střední školy a existující vesnické základní školy jsou nevybavené. Všude okolo byla před pár dny ještě zima a řada srbských vesnic neměla několik dnů elektrický proud. Je také těžké si u nás představit, jakou váhu tady má a co tady znamená hřbitov - je to propojení se životem předků, otců a dědů.
"Pravoslavné hřbitovy Srbů ve většině míst v Kosovu jsou zničené. Zůstávají pouze tam, kde jsou čistě srbské vesnice - protože tam je lidé brání fyzicky vlastními těly. Lidi jsou plní tohoto neštěstí, jednoduše žít v tom deset dvacet let - to je, věřte mi, velmi komplikované. Naše generace to už musí vytrpět, vydržet, a teď už je vše v Božích rukou," uzavírá Dragan Nikolič.
