Berlín slaví, Nefertiti se vrátí do svého staronového domova

Do většiny muzeí chodí návštěvníci především kvůli vystaveným exponátům. Najdou se ale taky budovy, do kterých se davy návštěvníků valí kvůli mimořádnosti samotné stavby. Tento osud zřejmě potká staronovou perlu berlínského Muzejního ostrova. Takzvané Nové muzeum, které bylo za druhé světové války prakticky zničeno bombardováním, bylo po 70 letech znovu předáno k užívání. Na podzim se do této budovy, kterou britský architekt David Chipperfield oproti původní stavbě notně pozměnil, vrátí i slavná busta Nefertiti.

Jak už to v případě podobně velkých projektů bývá, rekonstrukce Nového muzea se neobešla bez kontroverzí. Tentokrát se to ale netýkalo i pro Berlín tak typického prodražení stavby, jejíž cena se v tomto případě vyšplhala na 203 miliónů eur. Jablkem sváru se stal přístup britského architekta Davida Chipperfielda, který se rozhodl nekřísit ducha původní stavby Friedricha Augusta Stülera z roku 1855. Chipperfield se naopak pokusil, a podle mého skromného názoru velmi zdařile, zachytit míru válečných škod, které budova utrpěla.

"Můžete znovu vystavět moderní zdi ve stylu těch původních. Postavíte tak moderní budovu, která vypadá jako původní stavba. Ale není to ta stará budova a nemá s ní žádný skutečný kontakt. Je to prostě syntetický produkt. Takže tu máme otázku, co je důležitější? Obraz budovy nebo realita? Architektura není jako obrazy. Architektura je pohyb, je to prostor, je to materiál. Když bychom odstranili materiál, který tu je 150 let, a hodili ho do koše, zničili bychom architekturu," vysvětluje svůj revoluční nápad skloubit původní Stülerovu stavbu se stopami válečných škod a novými doplňky hvězdný David Chipperfield.

Ten přiznává, že se mu po jedenácti letech práce na unikátním projektu nechtělo předávat symbolický klíč od budovy. Prezident Nadace pruského kulturního dědictví Hermann Parzinger, tedy vlastně nový pan domácí, má pro to plné pochopení. I jemu se nové Nové muzeum více než zamlouvá.

"Celá koncepce postavená na historické věrohodnosti je úžasně přesvědčivá. Prostě nemůžeme popřít, že tato budova ležela na Muzejním ostrově 60 let v troskách. Kdyby bývala v 50. letech prošla rekonstrukcí, vypadalo by teď muzeum úplně jinak. Jsem přesvědčený o tom, že by toho z původního Stülera mnoho nezbylo. Je přece jasné, že Stülera nebo tady ve schodišťové hale, kde stojíme, Kaulbachovy malby, nemůžeme napodobit. Samozřejmě, že jde o jedinečná díla pozdního klasicismu, ale bohužel jsme je kvůli válce navždy ztratili. Domalovat Kaulbacha by mi nepřipadalo správné," vysvětlil Hermann Parzinger.

David Chipperfield zdůrazňuje, že prvořadým cílem bylo zachovat autentický materiál, nikoli zvýrazňovat válečné jizvy. Po celém Berlíně a širokém okolí se tak třeba sháněly použité cihly s historickou patinou. Chipperfield přiznává, že na místy velmi emotivní debatě o realizaci projektu se projevilo citlivé vnímání berlínské historie.

"Máme co do činění se stavbou, kterou zdevastovala válka. Válka, která je ještě v živé paměti. Myslím si ale, že to není negace našeho přístupu. Význam použitého historického materiálu pochopíte až v okamžiku, kdy o něj přijdete. Je zcela pochopitelné, že se Berlín co do emocí složitě vypořádával s vlastními dějinami. Po roce 1989 to svým způsobem začíná celé znovu," říká slavný architekt, kterému německá metropole, kde má svou největší kancelář, přirostla k srdci.

Zatímco Chipperfield a jeho početný tým ještě řešil problémy s restaurováním muzea, autoři expozice se už zamýšleli nad otázkou, do které části budovy umístí slavnou Nefertiti. V souvislosti s nejnovější diplomatickou aktivitou Egypta, který usiluje o navrácení vzácné busty, navíc vyvstaly pochybnosti, jestli berlínské muzeum o světoznámý artefakt nepřijde. Hermann Parzinger takový scénář kategoricky odmítá.

"Dokumenty, které se údajně nově objevily, jsou známé už od roku 1998. Nefertiti se do Německa dostala zákonnou cestou a taky tady v Berlíně ji máme v souladu s právem. Oficiální místa to navíc nikdy nezpochybnila. Nefertiti se v Novém muzeu dočká výjimečného místa. Stane se nádhernou vyslankyní Berlína v Německu a Střední Evropě a bude okouzlovat návštěvníky,"

Po staré Národní galerii a Bodeho muzeu se v původní, nebo vlastně v jiné kráse zaskvěl třetí z klenotů Muzejního ostrova. Termín úplného dokončení restaurace této součásti světového kulturního dědictví UNESCO se zpozdí o třináct let. Všechny muzejní skvosty propojené pod zemí takzvanou archeologickou promenádou si budeme moci projít až v roce 2028.

autor: Jiří Hošek
Spustit audio