Srbský režisér mluví česky a bojuje proti totalitě
Vydejte se s námi na návštěvu k režisérovi srbského filmu roku Turné Goranu Markovičovi, který před čtyřiceti lety absolvoval pražskou FAMU. Dodnes je pro něj čeština prvním cizím jazykem. Jeho zkušenost ze srpna 1968 jej přivedla na cestu celoživotní kritiky diktatury.
S režisérem Goranem Markovičem jsme se dohodli, že rozhovor proběhne v jeho mateřštině - v srbštině. 62letý zástupce takzvané české školy srbské kinematografie ale mluví i česky. A to, jak se náš jazyk naučil, stojí za zmínku.
"V té době, když jsem studoval, neexistoval žádný srbsko-český slovník a mým profesorem literatury na FAMU byl Milan Kundera. Zjistil jsem, že jeho přednášky jsou velmi zajímavé. Hodně lidí to tam poslouchalo, bylo to v té době velice in. A já mu nerozuměl. Tak jsem se rozhodl, že se rychle naučím český jazyk. Našel jsem nějakou knížku - ruskou politickou ekonomii, která vyšla česky a srbsky, a dal jsem je vedle sebe. Tak jsem se naučil česky - velice rychle, za tři měsíce jsem už mluvil," vzpomíná slavný režisér.
V jeho podání je dnes ale i čeština světovým jazykem. "Mám občas možnost mluvit česky, protože hodně žáků FAMU a studentů z Prahy je ve světě. Často mluvím česky v různých divných městech, jako je Madrid nebo New York a tak dále. Takže český jazyk pro mě vlastně zůstal prvním cizím jazykem, kterým mluvím. Dneska, když se dívám na český film, nepotřebuji překlad a stejně tak knížku si přečtu v češtině. Pro mě je to velké bohatství."
Goran Markovič zatím natočil osmnáct filmů a k mnoha z nich napsal i scénář. Mezi nejznámější patří Kordon, ve kterém se skupina policistů připravuje na zásah proti demonstrantům. Nakonec se ale policisté poperou mezi sebou navzájem. Dalším jeho snímkem je například Tito a já. Řadu ze svých filmů před demokratickými změnami v roce 2000 nemohl snímat ve své vlasti, protože byl velkým kritikem režimu Slobodana Miloševiče. A Markovičův odmítavý postoj k diktatuře se vlastně zrodil u nás, za jeho studií v bývalém Československu v šedesátých letech.
"Studoval jsem v Praze mezi roky 1965 a 1970. Před koncem studií jsem zažil invazi sovětských vojsk v roce 1968. A tehdy zkrachovaly všechny moje iluze o tom, že člověk může žít tak, jak si přeje. A já jsem se tehdy, když jsem odjížděl z Prahy, zařekl, že celý život budu bojovat proti temným silám - tehdy to byly sovětské tanky. Potom to pro mě byl Sovětský svaz. A když padla berlínská zeď, byl to Miloševičův režim."
Nejnovější film Gorana Markoviče Turné je ověnčen Velkou cenou a také cenou kritiky na festivalu v kanadském Montrealu. Za Srbsko byl také nominován na Oscara. Na své ztvárnění ale scénář čekal čtrnáct let. Protože za režimu Slobodana Miloševiče to bylo nemyslitelné.
"Film se zabývá skupinou divadelníků, která se z naivity nebo hlouposti dostane doprostřed války v Bosně. Vyjíždí z Bělehradu, kde jako by válka neexistovala, a o několik set kilometrů dál upadá do hrůzy války v Bosně. Válka je tam zobrazená skrze perspektivu oné skupiny umělců - tedy tragikomicky."
Markovičův film byl v různých městech bývalé Jugoslávie právě premiérově vysílán. Režisér říká: "Já jsem se bál promítání filmu v Sarajevu, protože válečné rány tam byly nejhlubší. Ale právě tam přijali můj film nejlépe a měli jsme tam velký úspěch - a jak oni, tak my jsme byli prostě lidsky dojatí. Ten film funguje svými emocemi a nejsou k němu potřebné žádné dodatečné informace."
Mezi lásky srbského režiséra Gorana Markoviče patří i naše hlavní město Praha. Když přijel v polovině šedesátých let do Prahy, bylo prý vše smutné a lidé byli ve špatné náladě. Minulý rok v létě měl na soukromé návštěvě Prahy možnost srovnávat: "Dneska je všechno opačně. Lidé žijí velice dobře. Praha vypadá fantasticky a všechno je v pořádku. Jenže - dovolíte? - já mám nostalgický pocit ke svému mládí. Mně se to nějak líbilo, jak to vypadalo."
