Na diváky karnevalu v Nice se občas musí s tyčí

Na pobřeží Francouzské riviéry ve městě Nice skončil minulý týden nejstarší a největší květinový karneval plný nádherných obrovských masek a hudebních i tanečních souborů z celého světa. Nechyběla mezi nimi ani Hornická kapela dolu Darkov ze Stonavy na Karvinsku, která jako jediná reprezentovala českou dechovku. Minulý týden jsme se v Zápisníku zahraničních zpravodajů na 125. ročník tohoto francouzského vítání jara vydali očima Jana Šmída. Tentokrát se ale do víru karnevalového běsnění v Nice podíváme pohledem hrajícího a pochodujícího muzikanta, což je zcela něco jiného než být divákem a karneval jenom sledovat.

Celé dva týdny tu po Anglické promenádě na břehu Andělské zátoky pochodovaly taneční i hudební seskupení. Byli tady bubeníci z Maroka, školní orchestr z Japonska, pravá mexická taneční show s klasikou obsadou a nechyběli tady také Bulhaři až z města Karlovo. Byli v ojedinělých nádherných krojích ověšení obrovskými kravskými a kozími zvony, které odhánějí duchy. Alespoň tak jsem to v rozhovoru s vedoucím souboru Manu Manovem, to když jsem si povídali takovou bulharsko-slovanštinou, kterou umí každý Slovan ze střední Evropy, tak tak nějak jsem to pochopil.

"To je národní kroj?" ptám se. "Ojedinělý, jedinečný v celém Bulharsku," dostalo se mi odpovědi. A mezitím se kolem nás sešla skupina bulharských tanečníku a jako správní chlapi pokukovali po českých mažoretkách. Pak jsem si dali trochu rakije a shodli se na tom tradičním názoru, že až se z krásných děvčat ze souboru mažoretek Dixi dolu Darkov jednou stanou vdané ženy, budou stejně hubaté jako ty naše, co máme doma.

Karneval v Nice, to je téměř dvě stě obrovských soutěžících masek, které jejich tvůrci často po mnoho měsíců vymýšlejí a ztvárňují v uměleckých dílnách, aby se mohli ucházet o finanční odměny vypsané pro tu nejlepší masku, pro tu nejlepší z nich.

Když se dostanete do průvodu, nemáte možnost uniknout. Průvod masek, květinových vozů i pochodující tanečníci a muzikanti jsou na mnohých místech chráněni zábranami, aby na ně diváci nemohli. Jinde, především v ulicích města, to ale nejde, a tak se dostáváte do úzkých uliček přeplněných lidmi. A to jsou místa, kde si na své přijdou majitelé hadích bomb. Je to nejoblíbenější karnevalová hračka. Prostě barevný sprej za dvě eura, který vystřeluje na vzdálenost několika metrů lepkavou pěnu podobající se tenounké žvýkačce. Úspěchem je zasáhnout pochodujícího a hrajícího muzikanta třeba do oka.

Děvčata, tedy šestnáct mažoretek Dixi dolu Darkov, jsou obvykle středem pozornosti diváků. Tentokrát byly jejich upnuté kostýmy doslova pod vrstvou tenkých žvýkaček z hadích bomb. Jedna z dívek už to psychicky neunesla a začala plakat. "Ty spreje útočily ze všech stran. A když mi to jeden z diváků vstříkl do oka, tak jsem se fakt naštvala a nevydržela to s nervama a trošku jsem ho ztřískala svým nástrojem," svěřila se mažoretka. Tím nástrojem byl baton, tedy tyčka nebo hůlka.

Muzikanti, kteří šli za nimi, na tom nebyli o nic lépe. Jak se ale v Nice ukázalo, některé nástroje, třeba jako klasické obrovské činely, mohou v karnevalovém běsnění zastávat i jinou funkci než rytmickou, tedy funkci obranou, alespoň to tvrdí činelista hornické kapely David Struminský: "On do mě strčil, já jsem mu řekl co děláš, on mi řekl něco francouzsky, no tak jsem ho lísknul činelem."

Někteří muzikanti přivezli ale do Francie - šílící karnevalovým běsněním - své dobré srdce. Třeba takový trumpetista Česlav Mikula. Tak ten, věčně usměvavý, mi řekl: "Je tu dobře, bo tu je teplo."

Když zavřete na chvíli oči a zapomenete na dnešní starosti, tak se můžete prostřednictvím rozhlasového přijímače alespoň na chvíli přenést na krásnou oblázkovou pláž na pobřeží azurového a neuvěřitelně čistého moře na Francouzské riviéře.

autor: Artur Kubica
Spustit audio