Svíčková s knedlíky chutná i v dalekém Rusku
Zamysleli jste se někdy nad tím, co vám chybí nejvíc, když vyrazíte na dlouho do zahraničí a začne se vám stýskat po domově? Mnozí z vás by možná odpověděli, že nic. Do ciziny se přeci vydáváme načerpat nové zážitky a potkat se s jinou kulturou. Ten, kdo žije za hranicemi vlasti dlouhodobě, by ale možná odpověděl bez váhání: české pivo a hlavně pravá česká hospoda. A zatímco prvně jmenované najdete s trochou úsilí už téměř všude, na českou kuchyni až tak snadno nenarazíte. Přesto se občas guláš či svíčková objeví na těch nejnepravděpodobnějších místech.
Sedmisettisícové Toljati je spojeno především s auty a jak název naznačuje - také s Itálií. Město, kde se za sovětských dob zrodila slavná Lada Žiguli, dostalo v šedesátých letech jméno po italském komunistickém vůdci Palmiru Togliattim, a tak by tu člověk spíš než tlačenku a pivo čekal třeba špagety či pizzu.
Když tedy na hlavním náměstí míjím neon hlásající "Pivnice", neubráním se mírnému překvapení, které se záhy mění v čirý údiv. Klasickou panelovou budovu totiž zdobí freska - pochopitelně opět ne s italským motivem, ale zobrazující pražské Hradčany.
O tom, že je české pivo ve světě oblíbené, není pochyb, a Rusové nejsou žádnou výjimkou. V Moskvě si český ležák můžete dát v takzvané české hospodě hned na několika místech. Jak se ale podnik ozdobený fotografiemi českých hradů a zámků a s cedulkami s názvy ulic Pařížská či Karlova vzal právě tady?
"V Toljati jsme neměli žádný dobrý podnik, klasickou pivnici, kterou by si lidé oblíbili. Tak nás napadlo otevřít právě český bar, jednoduchou hospodu, nic okázalého, prostě místo, kam by si lidé mohli přijít posedět, zrovna jako v Čechách. Staromódní styl, cihlové zdi, měděné trubky. Chtěli jsme sem přenést kousíček Prahy, proto ta fasáda," vysvětluje mi své pohnutky Dmitrij Žuravljov, spolumajitel a vedoucí pivnice v jedné osobě.
Jak říká, v Čechách byl jednou před několika lety. Štamgast z české vesnice by nad "typicky českým ruským pojetím" sice možná povytáhl obočí. Nadšení pro reálie ale majitelům upřít nelze. Místním kuchařům bojujícím s knedlíky a svíčkovou prý povolali v úvodu na pomoc odborníka z Prahy. Úskalími češtiny se prý nakonec začali úspěšně prokousávat i zákazníci, původně bezradní z výhradně českých položek na jídelníčku.
"Palačinky, lívanečky nebo svíčková s knedlíkem... Lidi, kteří nikdy nebyli v Praze, jsou z českých názvů občas zmatení a ptají se, co to je vlastně za jídlo. Byla to docela zábava jim to vysvětlovat, ale nakonec jsme zavedli menu i v ruštině. Zkusili jsme také hrát pouze českou hudbu, ale bylo to na lidi příliš, nakonec jsme na tenhle záměr museli rezignovat," říká Dmitrij, podle něhož je právě česká kuchyně to, na co podnik vsadil hlavní kartu. A podle zákazníků to zřejmě nebylo špatné rozhodnutí.
"V České republice, v Praze, jsem byl už dvakrát a moc se mi tam líbilo a taky mi tam moc chutnalo. Vaříte dobře králíka a kachnu. A kvůli jídlu chodím i sem, samozřejmě i kvůli pivu," říká mi jeden z návštěvníků.
Českou kuchyni si pochvaluje i jeho přítelkyně, kterou prý návštěva pivnice zasáhla natolik, že plánuje cestu do Prahy. O problematičtějších aspektech česko-ruských vztahů než společném nadšení pro pivo se dost pravděpodobně na jídelníčku ani ve sbírce pivních tácků nedočte.
Příjemná atmosféra se ale podle servírky Galiny Ustinové v Toljati stiženém ekonomickou krizí cení, a to i ze strany zaměstnanců. "Zavedli tu pro nás motivační program - nejlepší číšník pojede v dubnu na deset dní do Čech na dovolenou a na školení do jedné z vašich restaurací. Doufám, že se mi to povede," říká 22letá servírka.
V obřím panelovém městě, kde desetitisíce zaměstnanců Avtovazu klesají spolu se zadluženou automobilkou pomalu, ale jistě ke dnu finanční krize, nelze jinak, než jí držet palce. A věřit, že její nadšení a hlavně optimismus jejího zaměstnavatele vydrží déle než průměrnému hostu obrátit do sebe půllitr českého piva.
