Albánie nejsou jen bunkry
Albánie je jedním z mála bílých a nepoznaných míst v Evropě, které vás dokáže šokovat, ale i mile překvapit a být přívětivé. Víme o sedmi stech tisících malých bunkrech rozesetých po zemi po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Ale dnes už třeba v Tiraně pulzuje život podobně jako v Praze. A na venkově najdeme tradice a téměř neporušenou přírodu.
Albánie je muslimská země, ale žije v ní přibližně 30 % křesťanů - především na severu a jihu země, například v Sarandě. Moje první dojmy ze setkání s Albánií byly šokující v dobrém slova smyslu. Kromě mešit i kostelíky, příjemní lidé, kteří se vám snaží pomoci, kdykoli hledáte cestu a dokonce i při nakupování. A pak příroda, která svou krásou vyráží dech.
Mezi tím jsou všudypřítomné malé bunkry, které bývalý komunistický předák Enver Hodža nechal postavit poté, co do naší země před 41 lety vpadla sovětská vojska. Bez přehánění mohu říci, že v Tiraně jsem slyšel nejkrásnější volání muezínů ze všech balkánských zemí.
Snad jediné, co se v Tiraně nezměnilo téměř vůbec, je Skanderbergovo náměstí, na kterém je socha stejnojmenného slavného albánského vojevůdce trochu připomínající našeho svatého Václava na Václavském náměstí v Praze. Ostatně další jeho jezdeckou sochu mají i v Národním historickém muzeu. Najdete tam téměř vše od nejstarší historie před několika tisíci lety. Třeba i mosazný talíř na podstavci - na oheň.
V Tiraně se ale jinak změnilo snad vše. Město dýchá novou obrozenou energií, a to i ve čtvrti Blok, která dříve připomínala zakázané město, protože tam bydlívali komunističtí představitelé bývalého režimu. Kavárny inzerují, že mají otevřeno 24 hodin denně, a byly skutečně dlouho do noci byly plné. Jako houby po dešti se vyrojila četná kasina a zdá se, že o práci nemají nouzi.
Snad nejkrásnější a nejčistší pláže mají na jih od přístavu Drač, ale mořská voda v Jadranském moři zase v tomto ohledu pokulhávala. Ráno a před západem slunce se na pláže vynoří tisíce lidí, kteří chodí, odpočívají a diskutují.
Přitažlivá je jihoalbánská Saranda u Jónského moře, která tím, že je utopená v zeleni a stoupá do strání, vábí strávit tu pár dnů. Není divu, Řekové sem jezdí odpočívat kvůli příznivým cenám. Ale možnosti koupání jsou omezené a za pláží se musí buď dvacet kilometrů na jih nebo loďkou na jinak nepřístupné pláže na severu.
Do Albánie musíš letět, slyšel jsem od přátel, protože cesty jsou tam příšerné. Nakonec jsem se rozhodl přeci jen pro auto a cestu přes Černou Horu. Až do přístavu Vlora, který nedávno Albánie propůjčila Kosovu, jde vše dobře.
Albánie je dnes asi největším staveništěm v Evropě. Snad v každém městě i vesnici a také na mnoha úsecích silnic. Ale od Vlory do Sarandy, přibližně sto dvacet kilometrů, už jde o pravý očistec. Jede se téměř krokem, protože drobné kameny nedovolí větší rychlost.
Strašná cesta - jednak je zařezaná do svahů nad mořem, často je neupravená a jsou tady jen malé zábrany k moři do propasti. Do toho všeho potkáváte krávy, divoké koně a oslíky, ovce a kozy. Mečící stvoření se objevila zčistajasna a rozčílila především hlídací psy za plotem jednoho sadu. To zase rozezlilo pastevce, který si to šel se psy vyřídit s velkou holí v ruce.
Teď jsme minuli haldu odpadků, které se vyskytují v Albánii daleko v menší míře, než je avizováno v průvodcích. Příjemně nás překvapily ve srovnání s těmi odpadky krásné zahradní úpravy v Tiraně i v jiných městech.
Albánci se hodně změnili navenek, ale uvnitř mají často zabudované staleté kodexy, kterým se říká kanuny, jakési nepsané zákoníky. A přestože je Albánie nádherná a stále modernější země s drtivou převahou milých a přívětivých lidí, je pro turistickou návštěvu spíš zemí budoucnosti než dnešních dnů.
