Íránci si připomněli 20 let od smrti Chomejního

K Chomejního hrobce na jižním okraji Teheránu se valí tisíce lidí. Pro řadu kritiků íránského režimu byl zakladatel islámské republiky krvavý despota, který zneužil náboženství k uchopení moci. Ted mě ale obklopují lidé, kteří v něm dodnes vidí zbožného bojovníka za práva utlačovaných.

"Ve jménu boha milosrdného a slitovného. Imáma Chomejního obdivuje každý kvůli jeho lidským kvalitám. Dvacet let od jeho smrti k němu lidé stále cítí obrovskou oddanost a snaží se jít v jeho stopách. Pro všechny Íránce je to pořád velký vůdce," tvrdí zapáleně paní Fáteme. Je jí asi pětadvacet, což znamená, že islámskou revoluci na konci 70. let nezažila, a když zemřel Chomejní, byla malé dítě. Teď si přede mnou k sobě pevně přitáhla černý nádor, a to je zase náznak, že se řadí k hluboce věřícím stoupencům revoluce.

Dobová revoluční píseň je celá věnovaná ctnostem Chomejního. V Íránu ji je možné slyšet dodnes. Její étos už ale hodně vyprchal. O stinných stránkách revolučního vůdce se Íránci většinou bojí mluvit, a tak jsem se musel ptát i v zahraničí.

Izraelský analytik Meir Džávedanfar prožil v Teheránu prvních třiadvacet let svého života a v Jeruzalémě mi řekl: "Ájatolláh Chomejní lidem slíbil spravedlnost a zlepšení jejich živobytí. Pak se ale bohatí začali zase stávat ještě bohatšími a chudí ještě chudšími. Chomejní také zkraje revoluce sliboval, že bude spolupracovat s různými dalšími skupinami, jako byli komunisté nebo Lidoví modžáhidé. Pak se ale obrátil i proti nim. Slibovaná spravedlnost a zákonnost se tedy nedostavila. Ani ta 'islámská demokracie', kterou si od něj lidé slibovali. Místo toho přišlo zklamání."

Chomejního hrobka je vlastně obrovská mešita, která se stále rozrůstá. Když tady před dvaceti lety ukládali jeho tělo, podařil se pohřeb až napodruhé. Dav totiž málem ukořistil jako vzácnou relikvii pohřební rubáš z Chomejního ostatků. Sešli se tu tehdy asi dva milióny lidí.

Meir Džávedanfar k tomu říká: "Jsou to lidé, kteří tomu učení od srdce věří. Pak jsou další, kteří z toho mají ekonomický prospěch. Takže na tom obrovském pohřbu určitě byli lidé, kteří upřímně truchlili, ale jistě i tací, kteří prostě jenom museli něco takového předstírat. Mluvilo se tehdy o tom, že kromě dopravy tisíce účastníků pohřbu dostávaly zdarma také oběd."

Jídlo a vadu tu dostávají lidé zadarmo i dneska. A bezplatně je sem svážejí autobusy a taxíky zaplacené vládou. Jsou ale tací, kteří cestu pojali jako dobrovolnou oběť. Někteří lidé sem šli stovky kilometrů pěšky. Tenhle stařík to také neměl moc blízko: "Přijel jsem ze Sanandadže v Kurdistánu, od irácké hranice. Cesta autobusem trvala deset hodin. Chtěl jsem prostě přijet, kvůli imámovi Chomejnímu."

Po Chomejního smrti převzal otěže v zemi ajatolláh Chámeneí, a i ten má pro svého předchůdce jen slova bezmezného obdivu: "Imám po sobě svými slovy a činy zanechal trvalý směr pro nás, pro svůj národ. Imámova ruka nás provází všemi zákrutami našich životů."

Íránci ale nebyli úplně jednotní v době revoluce, natož 20 let po Chomejního smrti. Slova o jeho věčném odkazu tak vypadají spíš jako zbožné přání.