Vzpomínat na Den D přijeli i Spielberg s Hanksem
Pozornost celé Evropy v sobotu směřovala do Normandie. Za účasti amerického prezidenta Baracka Obamy zde probíhaly slavnosti spojené se dnem D - přesně před 65 lety se spojenci vylodili na pobřeží Normandie. Tyto události připomínají tisíce hrobů, které tady najdete. Nejdůležitější akce celého dne byla na mystickém místě, v Colleville sur Mer, kam bylo pozváno na sedm tisíc hostů.
Colleville sur Mer je místo, které bere dech. Tisíce bílých křížů, kolem nichž se pomalu pohybují rodinní příslušníci padlých vojáků či jen náhodní turisté, kteří jim přišli vzdát hold, kontrastují s ostře zeleným nízko střiženým trávníkem a nádherně modrým mořem v pozadí.
Na americký hřbitov přicházím právě ve chvíli, kdy se v jedné jeho části koná malá slavnost. Věnec k pomníku padlých tu pokládá skupinka válečných veteránů, přesněji pokládají je za ně velitelé z amerických základen v Německu. Většina z těch veteránů je totiž na vozíku a těžce se pohybují.
Využívám chvíle a jdu se za nimi podívat. Je jim všem kolem 85 let. Když se tady před pětašedesáti lety vyloďovali, bylo jim dvacet. Co si vlastně z toho šestého června l944 pamatují?
"Byl jsem součástí jednotky z Virginie, která se vylodila tady na pláži Omaha. Měl jsem štěstí, že jsem přežil, protože se náš člun potopil ještě předtím, než jsme se přiblížili ke břehu. Málem jsem se utopil," vypráví Arden Earl.
Vedle něj sedí na vozíku Dan Robertson, který má pod svým jménem přezdívku Ducky. Vypráví mi o tom, že bydlí v New Jersey, kterému se říká Garden State, ale podle něj to není žádná zahrada, ale nejhorší stát Unie. Ducky je svéráz. Poprosím ho, jestli bych se s ním nemohl vyfotit. Podle něj byl D-Day vůbec největším peklem, jaké mohl prožít.
"Bylo to hrozné. Nevím, kde jsem byl, jak dlouho jsem tam byl, jak jsem se dostal ven z vody, co jsem dělal potom. Úplně jsem ztratil paměť," vzpomíná.
Pro řadu z těchto veteránů je to možná poslední cesta do Normandie. Při dalším kulatém výročí by jim už bylo devadesát. Asi to vědí, pomalu se rozhlížejí kolem sebe a prohlížejí si hroby. Pochováni jsou tu jejich kamarádi.
Nejvíce při síle je Jill Baumgarten, toho je slyšet na kilometr daleko když vypráví. Přiblížím se k němu, představím se a veterán hned reaguje. "Moje vnučka studovala v Praze, vyslala ji tam její univerzita v Pennsylvanii," je okamžitě v obraze.
"D-Day byl strašný, ztratili jsme hodně lidí, 85 procent z naší jednotky. Neměli jsme na výběr - buď zůstat na pláži a zemřít, a nebo se nějak probít. Pláž vypadala tak, jako by ji někdo namaloval červenou barvou. Byla to samozřejmě krev," řekl Jill Baumgarten.
Nikdo nedokázal zachytit atmosféru vylodění tak jako Steven Spielberg ve filmu Zachraňte vojína Ryana, který se točil i tady v Colleville sur Mer. Film měl obrovský úspěch na celém světě, ale pro Spielberga bylo asi největším zadostiučiněním, že ho považovali za věrohodný samotní veteráni.
"Zachraňte vojína Ryana byl film, který byl asi úplně nejblíže tomu, co se tady skutečně dělo," dodal válečný veterán Jill Baumgarten.
Právě Steven Spielberg a Tom Hanks jsou na hřbitově Colleville sur Mer i dnes. Nepochybuji o tom, že mnoho turistů je bude žádat, aby jim ukázali, kde jsou vlastně hroby bratrů Ryanů. Zajímalo by mě, jak si s tím poradí.
Jill Baumgarten se s režisérem určitě srdečně pozdraví, znají se velmi dobře. Příběhem Jilla se totiž Spielberg nechal inspirovat právě pro svůj film. Mnohokrát spolu mluvili, řadu věcí konzultovali a bylo vidět, že si tento válečný veterán přátelství se slavným režisérem moc cení.
"Steven Spielberg je můj osobní přítel. Dokonce mě před třemi lety pozvali do Kennedyho centra ve Washingtonu, abych ho překvapil. Můj příběh použil pro svůj film, všechno v něm odpovídalo skutečnosti až na maličkost - na můj vojenský kabát dal našít Brooklyn místo Bronx. Mám ho rád. Když mě objímá před těmi filmovými hvězdami, tak mi to dělá dobře," přiznává se Jill Baumgarten, kterému byl v době vylodění devatenáct. Dnes žije v městě Jacksonville na Floridě.
Americký hřbitov v Coleville sur Mer navštíví každoročně 1,5 miliónu lidí. Jezdí sem nejen Američané, ale potkáte tu i hodně Francouzů. Jacques Norman z Nantes má na sobě vojenskou uniformu a nedaleko parkuje jeho jeep. Je členem skupiny veteránů, která se pravidelně schází. On sám považuje za nejdůležitější, že se s válkou seznamuje hlavně mladá generace.
"Nejezdí sem jenom děti z Francie, ale i z jiných zemí, ze škol, vzdělávacích center. Je hrozně důležité, aby věděly, co se tady vlastně dělo. Pětašedesát let, to už je dlouhá doba, proto je nejdůležitější, kolik je tady dětí. Jen se podívejte kolem sebe," ukázal kolem.
Mnohé z těch malých dětí asi nechápou, proč se všichni při ceremoniálu tváří tak vážně, proč mnohým tečou po tváři slzy. Proč si slzy utírají i samotní veteráni.
A nechápou, proč se najednou z toho davu přihlížejících vydá směrem k veteránům starší muž. Má na sobě obyčejné kalhoty a také manšestrové sáčko, které už něco pamatuje. Možná je přímo z kraje, možná vyrábí ty lahodné sýry, kterými je Normandie proslulá. Pomalu přijde k té malé skupince veteránů. Každému z nich podá mlčky ruku a pak řekne jediné slovo: Merci.
