Na hodině češtiny v Gentu

Česky se v Belgii domluvíte i ve vlámském Gentu. Pokud máte štěstí a potkáte některého ze studentů bohemistiky na zdejší univerzitě. Češtinu se tu učí 25 nadšenců, kteří by se jednou chtěli stát překladateli nebo tlumočníky. Byl jsem se podívat na jedné z hodin tlumočnictví češtiny a stal jsem se dokonce jakýmsi cvičným objektem.

Představte si, že si to ženete po belgické dálnici a najednou vás zastaví policie. Vlámsky nerozumíte víc než "dobrý den a děkuji" a oni vás naloží do auta a odvezou na služebnu. Po několika hodinách za vámi přijde člověk, který vám rozumí a vy rozumíte jemu. Tlumočník. Právě takovou situaci jsme se studenty češtiny na gentské univerzitě nastolili. Cvičili si na mně konsekutivní tlumočnictví. Já jsem byl ten hříšník, co nedodržel dopravní předpisy.

"Jel jste příliš rychle," oznamuje mi studentka hrající dopravní policistku a její kolega vystupující v roli soudního tlumočníka mi to říká česky. Musí mluvit v první osobě a nic nezamlčet, nic nepřidat.

"Máte na to nějaký důkaz?" ptám se fiktivní policistky a náš prostředník jí to překládá do vlámštiny. "Jistě, máme fotografii auta, které je registrované na vás," na to policistka. "Ale já v tom autě neseděl, to řídil někdo jiný," opáčil jsem a policistku viditelně českou logikou zaskočil.

"To auto je ale zapsané na vás," povídá tlumočník, který najednou vypadl z role a česky argumentoval, aniž by to jeho kamarádka řekla vlámsky. Vracíme se k úřednímu dialogu a já se ptám, co bude, když odmítnu zaplatit pokutu. Policistka zvýší hlas a tlumočník mi překládá, že bych také mohl skončit ve vězení.

To byla ukázka konsekutivního tlumočení. Studenti se ovšem učí i překládat právě vyslovované věty ihned. Učitelka češtiny na gentské Vysoké škole Irma Pieper mi vyprávěla o tom, jak je Vysoká škola v Gentu velká a kolik tam je studentů.

Budoucí adepti tlumočnictví se zavřeli ve zvukotěsných kabinách, nasadili sluchátka na uši, poslouchali vlámštinu a sypali ze sebe české věty. Poslouchám jak paní učitelku, tak ve sluchátkách to, čemu jsem schopen rozumět. Studentům to šlo docela dobře.

"Na Vysoké škole v Gentu máme více než 14 tisíc studentů a téměř 1100 vyučujících. Je to největší vysoká škola v zemi," tlumočil mi do sluchátek student nejvyššího ročníku.

Irma Pieper, jak jméno napovídá, není Češka. Jazyk, který učí, ale zvládá dokonale a dokonce byste její jméno našli uvedené u vlámských překladů knížek několika českých autorů. "Je to těžký jazyk a je to spíš osobní záležitost. Kdysi jsem zabloudila do bývalého Československa a prostě jsem tam nějakou dobu zůstala. Čeština se mi moc líbila a od toho to vlastně začalo," říká paní Irma. "Byla v tom láska?" je moje dost osobní otázka. " Asi jo," směje se. "Měla jsem českého manžela. Takže, klasika."

Jméno Irma Pieper je uvedené v rubrice "Překlad" u řady českých děl vyšlých ve vlámštině. Přeložila knížky Ivana Klímy, vydala překlad Obyčejného života Karla Čapka a teď chystá k vydání jeho Válku s mloky.

Obracím se na studenty, kteří se právě chystají na zkoušky a na mně si ověřují, jestli běžně mluvené, nepříliš zpomalené češtině rozumějí. Zpočátku pro ně bylo prý složité naučit se vyslovovat "ř", ale i to se jim učilo celkem jednoduše, protože vlámština na rozdíl od francouzštiny zná kombinaci hlásek H a Š, což při troše snahy dá kýženou hlásku českou. Z gramatických jevů byl pro studenty tvrdým oříškem slovesný vid. Tedy rozlišení dokonavých a nedokonavých sloves.

Smekám klobouk před studenty češtiny nejen v Gentu, ale kdekoli v neslovanském světě. Umět kromě světových řečí i jazyk slovanského národa odněkud zprostředka Evropy, se jim určitě bude hodit.

autor: pan
Spustit audio