Samá grónská překvapení

Severské Grónsko možná na některé z nás působí ospale, ale zdání může při výpravě do tamních končit značně klamat. Sami jsme se o tom přesvědčili. Grónsko nejen nespalo, protože právě vyhlašovalo svou samosprávu a tím i zvýšenou nezávislost na Dánsku, ale v některých ohledech nenechalo klidně spát ani nás. Grónsko je zkrátka ostrovem překvapení.

Letní teploty se v Grónském hlavním městě Nuuku pohybují mezi třemi a sedmi stupni a zrádnější než teplota sama může být studený severský vítr. Potvrdilo se. První nepříjemný severák přišel překvapivě už na letišti v Kodani, odkud jsem do Grónska odlétal. To když nerudná letuška důkladně převážila má teplým oblečením napěchovaná zavazadla a napočítala mi za jejich nadváhu doplatek 100 eur.

Grónská překvapení tím nicméně jen začínala. Počasí se v Grónsku dokáže měnit tak rychle, že náš pilot ještě v okamžiku, kdy začal klesat na přistání, vůbec netušil, že kvůli nenadálé husté mlze nízko nad letištěm bude jen za pár sekund nucen znovu stoupat a nakonec přistát o několik set kilometrů dále.

Pokračovali jsme tedy na sever, přeletěli severní polární kruh a k úžasu všech přistáli mezi skalami na jiném grónském letišti Kangerlussuaq ve dvacetistupňovém vedru. Kangerlussuaq totiž neleží přímo u pobřeží a má tak některé rysy vnitrozemského klimatu. Po opakovaném, tentokrát už úspěšném přistání v Nuuku přišlo nicméně překvapení nové. Namísto příjemného tepla zima a navíc zpráva o tom, že aerolinie můj kufr zapomněly přeložit při přestupu na Islandu. Pozítří prý bude lépe.

Strávit první dva dny v Nuuku jen v košili není zážitkem, který bych, byť šlo o začátek léta, komukoliv doporučil. Obava, že zbytek pobytu prožijete s horečkami v posteli, je totiž stejně silná jako chuť okamžitě poznat nové prostředí. Jenomže vymezený čas nekompromisně utíkal a šance k plánovaným setkáním se při jejich odkladu už nemusela opakovat.

Nejnetradičnější bylo mé setkání s momentálně nejmocnější ženou grónské politiky Aleqou Hammondovou. Vůbec první ženská vůdkyně politické strany v grónských dějinách mne totiž nepozvala do svého úřadu, ale domů. U žádného jiného politika jsem dříve nic podobného nezažil, a tak jsem byl pochopitelně zvědavý.

Jenomže ve smluvenou dobu jsem namísto rozhovoru strávil před domem paní Hammondové hodinu v dešti, protože v Grónsku se v tu dobu děly velké věci a paní politička prostě nestíhala. Ještě štěstí, že už jsem nemusel čekat v košili, ale v teplém oblečení. Rozhovor u Hammondových doma se nakonec podařil dokonce v sobotu odpoledne.

Řeč při něm přišla i na otázky grónské emancipace. A i tady byl závěr nečekaný: Aleqa Hammondová, a zdaleka nejen ona, má totiž za to, že na největším ostrově světa by se emancipovat neměly ženy, ale muži. Víc o tom však až v některém z příštích zápisníků.

Grónsko je zkrátka koutem světa, který, třebaže je ještě stále součástí evropského Dánska, se řadě evropských představ a zvyklostí vymyká. Jeho obrovská rozloha, rozpustilé klima a komplikovaný historicko-politický vývoj znesnadňuje zobecňování a jeho realita vyžaduje takřka neustálou improvizaci.

Největší překvapení jsem však při oslavě zavedení plné samosprávy nezažil já, ale Gróňané sami. Ačkoliv se celý týden před svým svátkem dušovali, že na tento den tradičně zaručeně prší, a třebaže předpověď počasí prorokovala dokonce sníh, po pár kapkách ranního deště vyšlo nad Nuukem teplé slunce.

Inuité si to vykládali po svém jako symbolické znamení pro cestu k plné nezávislosti. My všichni, kdo jsme grónské veselí sledovali zpovzdálí, jsme však mysleli spíš na to, že do doby, než se Grónsko od Dánska osamostatní nadobro, se grónské počasí tak jako tak ještě nejméně stotisíckrát změní.

autor: Tomáš Sniegoň
Spustit audio