Noc plná kouzel a radujících se Litevců
Víte, kdy všechny tři pobaltské národy nespí? O svatojánské noci, která letos připadla z úterý 23. června na středu. Pro Estonce, Lotyše a Litevce jsou oslavy slunovratu jedním z největších svátků v roce. Ožívají pohanské rituály a noc má magickou sílu. Do přírody tak vyrážejí statisíce lidí.
Je přesně osm hodin večer a ve vesničce Kernavé, pár desítek kilometrů od litevského hlavního města Vilnius, začínají oslavy slunovratu. "Je to svátek Jana, tady v Litvě mu říkáme joninése. Lidé se baví, vyrážejí na venkov a tančí a zpívá se až do rána. V Kernavě se takto hromadně scházíme už popatnácté," říká mi paní Asta Amankavičině, jedna z organizátorek dnešních oslav.
Do malé vísky nad řekou Neris, kde se v pohanských dobách nacházelo vojenské a správní centrum litevského státu, dorazilo na svatojánskou noc přes čtyřicet tisíc lidí. "Lidé čekají na úsvit, hrají se nejrůznější hry, zpívá se, tančí kolem ohňů. Samozřejmě, že se u toho i hodně pije alkohol, ale nejdůležitější je pro nás dodržování tradic," připomíná paní Asta.
Kopce a louky kolem vesničky jsou poseté tisíci lidmi. Je to takový obrovský folklórní hapenning, co chvíli narazíte na skupinky zpívajících Litevců. Jedním z rituálů, který nejde přehlédnout, je pletení věnců, které pak končí na hlavách žen a dívek. Zastavuji se u paní Dali, která má u nohou hromadu nejrůznějších květin a trav.
"Všechny ženy by dnes měly mít na hlavě věnec a ten pak o půlnoci pustí do řeky," vysvětluje mi Dala a dodává: "Pokud jde o mladou dívku a její věnec pak najde na druhém břehu nějaký mladík, má šanci, že nezůstane sama. No a už zadané ženy si mohou přát, co je napadne." Bere si do ruky kopretiny, trávu a další rostliny, které bych stručně pojmenoval jako luční kvítí. Jedině z něj se dnes smí věnec uplést. A tak v polích okolo vesnice jsou vidět stovky žen.
"Je to oslava života, právě v tuto noc a v tento den. Sbíráme byliny, pleteme věnce, příroda má magickou moc. Snažím se tyto tradice předat i své dceři," říká mi jedna z mnoha žen na okraji velké louky a odevšad jde slyšet směsice nejrůznějších melodií. Jsou to desítky spontánních souborů.
Blíží se 21. hodina a to je čas, kdy se zapalují velké ohně, kolem kterých se pak tančí. Ti odvážnější přes plameny skáčí. A všude se hraje a zpívá. "Taky budeme zpívat, pro nás je to velký svátek. Zapálíme oheň, užijeme si to, myslím, že přes půlnoc určitě vydržíme," říká mi v poklusu jeden z Litevců a hledá si dobré místo na rozložení deky.
Oslavy slunovratu jsou typické svou velmi uvolněnou atmosférou, každý se prostě dobře baví. Ale najdou se i výjimky. Pár metrů od hlavního proudu návštěvníků sedí a čte si paní Irena.
"Pro mě není tento svátek nějak důležitý. Jsem nábožensky založený člověk a toto je oslava pohanských zvyků, a to pro mě není," komentuje mumraj kolem sebe jedna ze čtyř řádových sester, která se stará o místní kostel. Ta si půjde už za chvíli asi lehnout, na rozdíl od skupiny starších lidí v krojích. Uprostřed hloučku stojí vousatý pán s věncem z dubového listí kolem krku. To znamená jediné. Jmenuje se Jan. Jedině ti dnes v noci mohou nosit takovou ozdobu.
"Jmenuji se Jonas, tedy Jan, takže mi dnes všichni blahopřejí a dostal jsem i tuto krásnou vestu," chlubí se pětasedmdesátiletý Jonas a říká mi, dokdy bude s přáteli slavit. "Celou noc, musíme vydržet až do úsvitu. Pak se opláchneme ranní rosou, která má blahodárné účinky, a teprve poté půjdeme spát," plánuje pan Jonas a už ho nechávám dozpívat další píseň.
