V Tatarstánu se opět začíná mluvit tatarsky
Rusko - to jsou milióny lidí, milióny čtverečních kilometrů a také desítky různých etnik a národních jazyků. Mnozí odborníci zevnitř Ruska přitom bijí na poplach - řeč menšinových národů je slyšet stále méně často a za pár generací by taková marijština či čuvaština mohly utichnout docela. O to pozoruhodnější se může zdát obrození, které v posledních letech zažívá jazyk druhé nejpočetnější komunity v Rusku - Tatarů. Tatarština se vrací do rodin, škol, ulic i médií. Skeptikové ale varují, že by to nemuselo být napořád.
Možnost podívat se v tatarské televizi na program v tatarštině už dnes pro obyvatele čtyřmiliónové republiky není nic výjimečného. Ještě před dvěma desítkami let byla ale situace o poznání dramatičtější. Jak mi vysvětluje profesorka tatarštiny Jazglem Achmetová, jazyk pokrevně příbuzný s turečtinou, uzbečtinou nebo ázerbajdžánštinou byl téměř na vymření.
"V 90. letech reálně hrozila možnost, že tatarština, jazyk tatarského národa, úplně zmizí. Mladí lidé a obyvatelé měst už svým rodným jazykem prakticky vůbec nemluvili, slyšet byla jen ruština. Tatarská vláda se proto rozhodla podniknout konkrétní kroky, přijala zákon o jazycích. Od té doby se situace začala zlepšovat," říká mi mladá filoložka.
Tatarština je na území republiky druhým oficiálním jazykem, který se dnes vyučuje na všech školách. Jak podotýká bývalý místopředseda Světového kongresu Tatarů Rimzil Valejev, obroda jazyka je důležitou součástí suverenity a nezávislosti, kterou si Tatarstán po rozpadu Sovětského svazu vybojoval na Moskvě.
"Když se lidé zvenčí dívají na Rusko, mají pocit, kdoví jak to není celistvé území. Ještě před pár sty lety ale žádné jednotné Rusko neexistovalo. V době, kdy jste vy v Praze už dávno měli Karlův most, tu bylo jen několik rozdrobených knížectví. A vedle toho fungující Kazaňský chanát. A přestože nás později carské Rusko dobylo, tatarský národ nikam nezmizel. Máme svůj jazyk, kulturu, literaturu, zvyky," uvedl Rimzil Valejev.
"V 90. letech se tak zákonitě objevila otázka, proč bychom neměli mít svůj vlastní samostatný stát, proč všechno řešit skrze Moskvu? Díky nacionalistickému hnutí se pak v posledních letech mnohé změnilo. Z Kazaně je třetí metropole Ruska," připomíná tatarskou historii Rimzil Valejev.
O tom, že národní jazyk je třeba podporovat, je přesvědčen i ředitel tatarsko-tureckého lycea v Kazani Murat Fattijev: "Znát svůj národní jazyk, to je přeci duchovní hodnota. Člověk by měl vědět, odkud pochází, kde jsou jeho kořeny, měl by být hrdý na svůj původ. Jedině tak pozná svou cenu a může být ostatním užitečný. Zároveň to ale neznamená jiné jazyky a národy na svůj úkor utlačovat. Jako lidé jsme si všichni rovni."
Někteří tatarští nacionalisté však mají pocit, že je potřeba jít o podstatný krok dál a vyzývají, aby se tatarština coby turkický jazyk opět psala latinkou. Třeba právě po vzoru Ázerbajdžánu, který se po rozpadu Sovětského svazu kromě Moskvy zbavil i azbuky. To by podle lingvistky Jazglem Achmetové sice mohlo mít výhody, za nejdůležitější starost to ona sama ale nepovažuje.
"Tatarština toho zažila hodně, psala se runovým písmem, arabštinou, latinkou a od třicátých let cyrilicí. A je pravda, že ruská abeceda neodpovídá našemu fonematickému systému. Tatarština patří mezi ugro-finské jazyky, azbuka pro některé naše hlásky nemá písmena, a tak jich dokonce šest museli přidat," vysvětlila Jazglem Achmetová.
"Ani s nimi to ale stále není ideální. Jenže společnost se na přechodu k latince nikdy nedokázala shodnout. Mnozí upozorňují, že i kdyby se změnilo písmo, na to, kolik lidí bude jazykem skutečně mluvit, to vůbec nemusí mít vliv. Navíc, jsme součástí Ruské federace a podle mne by nebylo úplně korektní mít jinou abecedu," doplnila Jazglem Achmetová, podle níž možná už brzy prověří oddanost Tatarů svému jazyku úplně jiná zkouška.
Od září má totiž začít platit nový zákon, kterým Moskva bere regionům některé kompetence v jazykovém vzdělávání - včetně rozhodování o tom, kolik hodin stráví děti nad jiným než ruským slabikářem.
